www.radioteka.cz

www.rozhlas.cz

Číslo 35 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
s Evou Dřízgovou-Jirušovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Reportér přírody Oldřich Unger

Stál u zrodu Meteoru, nejoblíbenějšího a nejdéle vysílaného přírodovědného pořadu v bezmála stoleté české rozhlasové historii. Pořídil velký Zvukový atlas přírody. Realizoval unikátní rozhlasové cykly s nahrávkami ptačích hlasů. Podílel se na vzniku novodobého českého mýtu – Járy Cimrmana. Nevím o jiném kolegovi, který by v tak obtížných životních podmínkách dokázal tolik jako on. Letos 16. července tisíce kilometrů odtud opustil tento svět a nesmrtelná částečka jeho bytí se vydala na cestu do říše hvězd. Jaká byla jeho životní dráha?

Oldřich Unger nedlouho před 78. narozeninami se svým miláčkem, kočičkou Bárou. Ungrovi se jí ujali jako koťátka-bezdomovce.

Dnes by se z něho rozhlasový redaktor nestal. Nepřijali by ho. Nikdo by se s ním nebavil. Ani na osobní pohovor by ho nepozvali. Neměl vysokou školu, a navíc tehdy ještě nebyl plnoletý. Vladimír Michal, šéf zpravodajství v rodných Českých Budějovicích, to s ním zkusil. A Oldřich Unger se od roku 1951 zapsal do historie jihočeského rozhlasu jako šikovný zprávař, hlasatel, redaktor a pohotový reportér, i sportovní. Ze všeho nejraději však dělal reportáže z přírody. Natáčel hlasy drobných živočichů, ptáků i hmyzu a snažil se je uplatnit ve vysílání. Po letech se v Praze uvolnilo místo redaktora populárně-vědeckého pořadu pro mládež. Oldřich Unger se o ně ucházel a uspěl. V lednu 1962 nastoupil.

Velice citlivá gorila

Byl tehdy pátým rokem šťastně ženatý s manželkou Ivanou, dívkou z dobré rodiny a špatným kádrovým posudkem. V jediném pokojíku velkém jako dlaň se již čtrnáct měsíců společně starali o prvorozeného syna Davida. Nevím, jak to Oldřich dokázal, ale týž rok v létě při náročné práci v pražské redakci ukončil s vyznamenáním dálkové studium novinářství na Střední osvětové škole. Začala nová kapitola jeho života.

Podle pozdějšího výroku charismatické režisérky Heleny Philippové byl ten mladý muž „velice citlivá gorila“. Sama mám Oldu, jak mu snad všichni říkali, v paměti jako vysokého statného rusovlasého muže s pověstí všeuměla, s modrýma očima, dobrým srdcem a milým úsměvem, člověka, který snad nikdy nikoho nezarmoutil. Brzy jsem si ho oblíbila, ale teprve dlouho po Listopadu jsme měli čas pořádně si popovídat – po telefonu. Nesčetné dny jsem věnovala zkoumání jeho pořadů v rozhlasovém archivu, poslechu jeho perfektních nahrávek ptačích hlasů. To když jsem o něm psala do knihy věnované rozhlasovým dokumentaristům. V ní najdete mnohé o jeho všestranném působení.

Zrodil se Meteor

Téměř od počátku bylo jasné, že ta půlhodinka, co ji Olda dostal na starost, je jen jakýmsi odrazovým můstkem k novému typu pořadu, který by byl zaměřen víc na přírodní vědy. Po mnoha redakčních debatách týkajících se obsahu i formy se jím od 27. září 1963 stal Meteor. Tehdy to ještě nebyl obsáhlý magazín, ale půlhodinový „týdeník vědy a techniky“, který se vysílal na stanici Praha každý pátek v časném odpoledni. Vstupní hlavní téma mělo často podobu obsáhlejší reportáže, závěr patřil aktualitám a zajímavostem.

Jako jediný redaktor Československého rozhlasu směl Oldřich Unger sám, bez technika, natáčet na špičkový švýcarský magnetofon Nagra III.

Nadaný reportér, šťastný, že se konečně může věnovat svému koníčku, se s nadšením vrhl do práce. Podle šéfa redakce Josefa Kleibla založil v pořadu tradici vědců – výborných popularizátorů. Z nich ještě dnes slýcháme astronoma Jiřího Grygara. Režisér prvních Meteorů Ladislav Rybišar záhy přizval ke spolupráci herečku Dagmar Sedláčkovou z Divadla hudby. Stala se a na dlouho zůstala oblíbenou interpretkou průvodních textů. Podle Oldřicha „tato elegantní žena s citlivou a jemnou duší dokázala každý Meteor vyleštit do zrcadlového lesku“.

Jeho pracovitost, houževnatost, trpělivost a obětavost při natáčení zvuků přírody neznaly mezí. Svou prací byl přímo posedlý a s přibývajícími úspěchy, byť nehmotnými, stále posedlejší. Časně ráno či pozdě v noci, o víkendech či svátcích – kdykoliv, často vlastním autem, ve kterém i přespával, se vydával na lovy beze zbraní. Byl plný obdivu, respektu a úcty ke všemu živému. Když si v lesnaté krajině Podolska nedaleko Písku vlastníma rukama zbudovali malou chatu, mohl za nahrávkami ptačích hlasů vyjíždět časně zrána i po večerech do blízkého okolí a zároveň si užít s rodinou idylické hodiny vzácného soukromí.

Na jaře 1964 se jejich rodina rozrostla o dvojčata Daniela a Dominika. V malém pražském bytě se dvěma kojenci v jedné místnosti se rodiče moc nevyspali. A tak vyčerpaný otec jednou v redakci usnul. Traduje se, že tehdy zcela neformálně, jak měl ve zvyku, vstoupil do místnosti šéfredaktor Hlavní redakce pro děti a mládež, všemi respektovaný a respekt vzbuzující Ferdinand Smrčka. A už ode dveří oslovoval právě Oldřicha. Sekretářka Eva Půlpánová nezaváhala. Přiložila ke rtům ukazovák a tiše řekla: „Pane doktore, je strašně unavený. Až se trochu prospí, já ho za vámi pošlu.“ Šéf se prý jen pousmál a beze slova odešel.

Tvůrčí triumfy

Zájem o nový týdeník stoupal. Jeho tvůrce stačil již před polovinou šedesátých let založit i Zvukový atlas přírody a v roce pražského jara realizovat první poeticko-naučný cyklus každodenních ranních ptačích minidokumentů Hlas pro tento den. Zuřivý reportér byl stále známější a oblíbenější mezi posluchači i mezi vědci. Přispělo k tomu 14. září 1968. V tom roce zázraků i zklamání jsme si poprvé užívali volných sobot. A jejich časné dopoledne od tohoto dne trvale prozařoval jas Meteoru. Byl o čtvrt hodiny delší a jeho novou, magazínovou podobu měli na starosti již redaktoři dva: s Oldou ho dělal o pět let mladší Bohumil Kolář. Rozuměli si, příprava Meteoru byla jejich společnou vášní. Někdy se k nim připojil i Josef Kleibl. Každý z nich do pořadu vnesl něco svého a ten krásně sladěný magazín byl pak ještě o něco pestřejší a zajímavější. „Pamatuji si velmi sympatickou atmosféru dávných Meteorů, svou bezvýhradnou oblibu těchto pořadů i lidí, kteří je tvořili, hlas pana Ungra z Divadla Járy Cimrmana i jeho tvář,“ napsal mi nedávno Jiří Hofman ze Západočeské univerzity.

Od ledna 1971 měl Meteor již šedesát minut a startoval o osmé hodině ranní. Posluchači stanice Praha, mladí i staří, laikové i vědci a technici, lidé všech možných zájmů a profesí si od té doby natahovali budíky, aby nepromeškali jeho začátek.

Mimořádné dary

„Táto, ty jsi umělec!“ řekl prý Oldovi jeden z jeho malých synků. To už jejich otec nějaký čas hrál v Divadle Járy Cimrmana. Deset let účinkoval ve všech osmi tehdy hraných představeních. Ve hře Domácí zabíjačka pak věta „Stůjte, dešťovko!“ namluvená jeho hlasem zaznívala z magnetofonového pásu ještě hodně dlouho poté, co už byl na indexu.

O pár let dřív, v humorné rozhlasové mystifikaci – nealkoholické Vinárně U pavouka, kterou režírovala Helena Philippová –, jsme se bavili jeho absurdními vynálezy, které, sám technicky mimořádně nadaný, produkoval v roli inženýra Artuše Leflera. Tak třeba ve foyer vinárny vystavoval a užaslým návštěvníkům ve vážných pseudovědeckých rozhovorech se Zdeňkem Svěrákem popisoval své sochy ve větru, sedací telefonní budku nebo třeba zamrzlou a zasněženou zimní zahradu.

Oldřich Unger a Zdeněk Svěrák ve hře Němý Bobeš (1972)

Dělal naplno práci, kterou miloval, stýkal se s vynikajícími vědci, režiséry i herci. Užíval si svého smyslu pro humor a pro recesi. Příjemný hlas a komediální talent uplatňoval v divadle i v drobných filmových rolích. Dostalo se mu tak od života mimořádných darů. Byl na vrcholu svých tvůrčích sil.

Začátkem května 1973 jsme ho ale v Meteoru slyšeli naposled. Jako politicky nespolehlivý musel z rozhlasu odejít. Díky pomoci kolegy pak ozvučoval výukové filmy v Komeniu. Pod dohledem prověřeného soudruha se tam uplatnil též jako dramaturg a redaktor literárních pořadů.

Vstříc svobodě

Hrozilo, že nejstarší syn David bude muset nastoupit na vojnu a všechny tři děti budou mít kvůli rodičům problémy se získáním vyššího vzdělání. Otec Ungrovy manželky, letecký konstruktér, bývalý sekční šéf ministerstva dopravy, byl léta vězněn pro špionáž a velezradu. Ungrovi se rozhodli dát jasně najevo svůj názor. Podepsali Chartu 77, kritizující nedodržování lidských práv u nás. Vzápětí přišli o zaměstnání a podali si žádost o vystěhování. Společně opustili okupovanou republiku v srpnu 1979. Jejich cesta do exilu vedla přes Vídeň. Po kladném vyřízení žádosti o azyl ve Spojených státech zamířili následující rok na podzim do New Yorku.

Možnost pokračovat v natáčení zvuků přírody ale pro Oldřicha v Americe nebyla a ani pro Ivanu se nenašlo místo asistentky filmového střihu. Režisér Jiří Weiss jim poradil východisko z nouze pro lidi bez peněz, bez bytu a jen se začátečnickou znalostí angličtiny, kteří jsou šikovní a nebojí se práce. Kvůli místu pro oba letěla Ivana v půli července 1981 za půjčené peníze do Kalifornie a hned napoprvé uspěla. Autem za ní dorazil manžel se syny.

 V novém domově

Manželé Ungrovi postupně pracovali u několika milionářů. V péči o jejich domy, auta, jachty, zahrady, bazény a domácnosti se doplňovali. Jen dva a půl roku to trvalo, než si za uspořených pět tisíc a hypotéku dokázali v městě Santa Ana pořídit vlastní dům. Po zaměstnání, dlouho do noci a o víkendech, patnáct let kousek po kousku přestavovali a budovali ke svému obrazu svůj nový domov. Pomáhala jim jejich manuální zručnost, houževnatost, smysl pro humor, družnost, sociální bystrost a dlouho též železné zdraví. Nakonec žili bez dluhů v úhledném, prakticky zařízeném domě, postaveném ve staromexickém stylu s nejedním důmyslným technickým vylepšením z tvůrčí dílny někdejšího inženýra Leflera, se spoustou subtropické zeleně, s nezbytnou garáží a malým bazénem. Rodiny svých tří vysokoškolsky vzdělaných synů s vnučkami a vnuky měli na dosah. Jen to zdraví už jim nesloužilo jako v dobách, kdy na marodění nemohli ani pomyslet.

Oldřichovu tělesnou schránku navíc po léta nahlodával stres z práce, která ho nebavila. Poslední bezmála dva roky to s ním bylo jako na houpačce: tu nahoře, tu dole. Doma, v nemocnici, doma. Letos po posledním návratu z nemocnice deptala činorodého starého muže jeho nemohoucnost až k nesnesení. Zmocnila se ho hrozná únava. Už nechtěl o nic usilovat. Ani o zachování svého života.

V nezvykle zamračenou letní středu absolvoval obvyklou dialýzu. Druhý den řekl, že to „zapíchne“. Další dialýzy nebudou. Promluvil se ženou i s dětmi. Se všemi se rozloučil. S prvorozenou dcerou Zorou žijící v jižních Čechách a s vnučkou Erikou, která ho ještě stihla potěšit zprávou o doktorátu z politologie, si poslední bdělou neděli svého života popovídal aspoň telefonicky. Pak většinou jen spal. O čtyři dny později nastalo náhle ticho. Vypadal jako spící, ale už nedýchal. A jako celý život, i teď se na svou ženu maličko usmíval. Muž prvních Meteorů, náš nejlepší reportér přírody. Své tělesné pozůstatky odkázal vědě.

Jarmila Lakosilová, publicistka

Snímky Archiv ČRo, rodina a Divadlo Járy Cimrmana


Revival aneb Jak se vrátit na pódium
  Revival aneb ...
  Dívejte se
  Finální akordy našich životů
  Finální akordy našich životů
  
Navštivte
  Reportér přírody Oldřich Unger
  Reportér přírody Oldřich Unger
  
Téma