|
|
Reportér přírody Oldřich
Unger
Stál u zrodu Meteoru,
nejoblíbenějšího a nejdéle vysílaného přírodovědného pořadu
v bezmála stoleté české rozhlasové historii. Pořídil velký
Zvukový atlas přírody. Realizoval unikátní rozhlasové cykly
s nahrávkami ptačích hlasů. Podílel se na vzniku novodobého
českého mýtu – Járy Cimrmana. Nevím o jiném kolegovi, který
by v tak obtížných životních podmínkách dokázal tolik jako
on. Letos 16. července tisíce kilometrů odtud opustil tento
svět a nesmrtelná částečka jeho bytí se vydala na cestu do
říše hvězd. Jaká byla jeho životní dráha?
Dnes by se z něho rozhlasový
redaktor nestal. Nepřijali by ho. Nikdo by se s ním nebavil.
Ani na osobní pohovor by ho nepozvali. Neměl vysokou školu,
a navíc tehdy ještě nebyl plnoletý. Vladimír Michal, šéf
zpravodajství v rodných Českých Budějovicích, to s ním
zkusil. A Oldřich Unger se od roku 1951 zapsal do historie
jihočeského rozhlasu jako šikovný zprávař, hlasatel,
redaktor a pohotový reportér, i sportovní. Ze všeho
nejraději však dělal reportáže z přírody. Natáčel hlasy
drobných živočichů, ptáků i hmyzu a snažil se je uplatnit ve
vysílání. Po letech se v Praze uvolnilo místo redaktora
populárně-vědeckého pořadu pro mládež. Oldřich Unger se o ně
ucházel a uspěl. V lednu 1962 nastoupil.
Velice
citlivá gorila
Byl tehdy pátým rokem
šťastně ženatý s manželkou Ivanou, dívkou z dobré rodiny a
špatným kádrovým posudkem. V jediném pokojíku velkém jako
dlaň se již čtrnáct měsíců společně starali o prvorozeného
syna Davida. Nevím, jak to Oldřich dokázal, ale týž rok v
létě při náročné práci v pražské redakci ukončil s
vyznamenáním dálkové studium novinářství na Střední osvětové
škole. Začala nová kapitola jeho života.
Podle pozdějšího výroku
charismatické režisérky Heleny Philippové byl ten mladý muž
„velice citlivá gorila“. Sama mám Oldu, jak mu snad všichni
říkali, v paměti jako vysokého statného rusovlasého muže s
pověstí všeuměla, s modrýma očima, dobrým srdcem a milým
úsměvem, člověka, který snad nikdy nikoho nezarmoutil. Brzy
jsem si ho oblíbila, ale teprve dlouho po Listopadu jsme
měli čas pořádně si popovídat – po telefonu. Nesčetné dny
jsem věnovala zkoumání jeho pořadů v rozhlasovém archivu,
poslechu jeho perfektních nahrávek ptačích hlasů. To když
jsem o něm psala do knihy věnované rozhlasovým
dokumentaristům. V ní najdete mnohé o jeho všestranném
působení.
Zrodil se
Meteor
Téměř od počátku bylo jasné,
že ta půlhodinka, co ji Olda dostal na starost, je jen
jakýmsi odrazovým můstkem k novému typu pořadu, který by byl
zaměřen víc na přírodní vědy. Po mnoha redakčních debatách
týkajících se obsahu i formy se jím od 27. září 1963 stal
Meteor. Tehdy to ještě nebyl obsáhlý magazín, ale
půlhodinový „týdeník vědy a techniky“, který se vysílal na
stanici Praha každý pátek v časném odpoledni. Vstupní hlavní
téma mělo často podobu obsáhlejší reportáže, závěr patřil
aktualitám a zajímavostem.
Nadaný reportér, šťastný, že
se konečně může věnovat svému koníčku, se s nadšením vrhl do
práce. Podle šéfa redakce Josefa Kleibla založil v pořadu
tradici vědců – výborných popularizátorů. Z nich ještě dnes
slýcháme astronoma Jiřího Grygara. Režisér prvních Meteorů
Ladislav Rybišar záhy přizval ke spolupráci herečku Dagmar
Sedláčkovou z Divadla hudby. Stala se a na dlouho zůstala
oblíbenou interpretkou průvodních textů. Podle Oldřicha
„tato elegantní žena s citlivou a jemnou duší dokázala každý
Meteor vyleštit do zrcadlového lesku“.
Jeho pracovitost,
houževnatost, trpělivost a obětavost při natáčení zvuků
přírody neznaly mezí. Svou prací byl přímo posedlý a s
přibývajícími úspěchy, byť nehmotnými, stále posedlejší.
Časně ráno či pozdě v noci, o víkendech či svátcích –
kdykoliv, často vlastním autem, ve kterém i přespával, se
vydával na lovy beze zbraní. Byl plný obdivu, respektu a
úcty ke všemu živému. Když si v lesnaté krajině Podolska
nedaleko Písku vlastníma rukama zbudovali malou chatu, mohl
za nahrávkami ptačích hlasů vyjíždět časně zrána i po
večerech do blízkého okolí a zároveň si užít s rodinou
idylické hodiny vzácného soukromí.
Na jaře 1964 se jejich
rodina rozrostla o dvojčata Daniela a Dominika. V malém
pražském bytě se dvěma kojenci v jedné místnosti se rodiče
moc nevyspali. A tak vyčerpaný otec jednou v redakci usnul.
Traduje se, že tehdy zcela neformálně, jak měl ve zvyku,
vstoupil do místnosti šéfredaktor Hlavní redakce pro děti a
mládež, všemi respektovaný a respekt vzbuzující Ferdinand
Smrčka. A už ode dveří oslovoval právě Oldřicha. Sekretářka
Eva Půlpánová nezaváhala. Přiložila ke rtům ukazovák a tiše
řekla: „Pane doktore, je strašně unavený. Až se trochu
prospí, já ho za vámi pošlu.“ Šéf se prý jen pousmál a beze
slova odešel.
Tvůrčí
triumfy
Zájem o nový týdeník
stoupal. Jeho tvůrce stačil již před polovinou šedesátých
let založit i Zvukový atlas přírody a v roce pražského jara
realizovat první poeticko-naučný cyklus každodenních ranních
ptačích minidokumentů Hlas pro tento den. Zuřivý reportér
byl stále známější a oblíbenější mezi posluchači i mezi
vědci. Přispělo k tomu 14. září 1968. V tom roce zázraků i
zklamání jsme si poprvé užívali volných sobot. A jejich
časné dopoledne od tohoto dne trvale prozařoval jas Meteoru.
Byl o čtvrt hodiny delší a jeho novou, magazínovou podobu
měli na starosti již redaktoři dva: s Oldou ho dělal o pět
let mladší Bohumil Kolář. Rozuměli si, příprava Meteoru byla
jejich společnou vášní. Někdy se k nim připojil i Josef
Kleibl. Každý z nich do pořadu vnesl něco svého a ten krásně
sladěný magazín byl pak ještě o něco pestřejší a
zajímavější. „Pamatuji si velmi sympatickou atmosféru
dávných Meteorů, svou bezvýhradnou oblibu těchto pořadů i
lidí, kteří je tvořili, hlas pana Ungra z Divadla Járy
Cimrmana i jeho tvář,“ napsal mi nedávno Jiří Hofman ze
Západočeské univerzity.
Od ledna 1971 měl Meteor již
šedesát minut a startoval o osmé hodině ranní. Posluchači
stanice Praha, mladí i staří, laikové i vědci a technici,
lidé všech možných zájmů a profesí si od té doby natahovali
budíky, aby nepromeškali jeho začátek.
Mimořádné
dary
„Táto, ty jsi umělec!“ řekl
prý Oldovi jeden z jeho malých synků. To už jejich otec
nějaký čas hrál v Divadle Járy Cimrmana. Deset let účinkoval
ve všech osmi tehdy hraných představeních. Ve hře Domácí
zabíjačka pak věta „Stůjte, dešťovko!“ namluvená jeho hlasem
zaznívala z magnetofonového pásu ještě hodně dlouho poté, co
už byl na indexu.
O pár let dřív, v humorné
rozhlasové mystifikaci – nealkoholické Vinárně U pavouka,
kterou režírovala Helena Philippová –, jsme se bavili jeho
absurdními vynálezy, které, sám technicky mimořádně nadaný,
produkoval v roli inženýra Artuše Leflera. Tak třeba ve
foyer vinárny vystavoval a užaslým návštěvníkům ve vážných
pseudovědeckých rozhovorech se Zdeňkem Svěrákem popisoval
své sochy ve větru, sedací telefonní budku nebo třeba
zamrzlou a zasněženou zimní zahradu.
Dělal naplno práci, kterou
miloval, stýkal se s vynikajícími vědci, režiséry i herci.
Užíval si svého smyslu pro humor a pro recesi. Příjemný hlas
a komediální talent uplatňoval v divadle i v drobných
filmových rolích. Dostalo se mu tak od života mimořádných
darů. Byl na vrcholu svých tvůrčích sil.
Začátkem května 1973 jsme ho
ale v Meteoru slyšeli naposled. Jako politicky nespolehlivý
musel z rozhlasu odejít. Díky pomoci kolegy pak ozvučoval
výukové filmy v Komeniu. Pod dohledem prověřeného soudruha
se tam uplatnil též jako dramaturg a redaktor literárních
pořadů.
Vstříc
svobodě
Hrozilo, že nejstarší syn
David bude muset nastoupit na vojnu a všechny tři děti budou
mít kvůli rodičům problémy se získáním vyššího vzdělání.
Otec Ungrovy manželky, letecký konstruktér, bývalý sekční
šéf ministerstva dopravy, byl léta vězněn pro špionáž a
velezradu. Ungrovi se rozhodli dát jasně najevo svůj názor.
Podepsali Chartu 77, kritizující nedodržování lidských práv
u nás. Vzápětí přišli o zaměstnání a podali si žádost o
vystěhování. Společně opustili okupovanou republiku v srpnu
1979. Jejich cesta do exilu vedla přes Vídeň. Po kladném
vyřízení žádosti o azyl ve Spojených státech zamířili
následující rok na podzim do New Yorku.
Možnost pokračovat v
natáčení zvuků přírody ale pro Oldřicha v Americe nebyla a
ani pro Ivanu se nenašlo místo asistentky filmového střihu.
Režisér Jiří Weiss jim poradil východisko z nouze pro lidi
bez peněz, bez bytu a jen se začátečnickou znalostí
angličtiny, kteří jsou šikovní a nebojí se práce. Kvůli
místu pro oba letěla Ivana v půli července 1981 za půjčené
peníze do Kalifornie a hned napoprvé uspěla. Autem za ní
dorazil manžel se syny.
V novém
domově
Manželé Ungrovi postupně
pracovali u několika milionářů. V péči o jejich domy, auta,
jachty, zahrady, bazény a domácnosti se doplňovali. Jen dva
a půl roku to trvalo, než si za uspořených pět tisíc a
hypotéku dokázali v městě Santa Ana pořídit vlastní dům. Po
zaměstnání, dlouho do noci a o víkendech, patnáct let kousek
po kousku přestavovali a budovali ke svému obrazu svůj nový
domov. Pomáhala jim jejich manuální zručnost, houževnatost,
smysl pro humor, družnost, sociální bystrost a dlouho též
železné zdraví. Nakonec žili bez dluhů v úhledném, prakticky
zařízeném domě, postaveném ve staromexickém stylu s nejedním
důmyslným technickým vylepšením z tvůrčí dílny někdejšího
inženýra Leflera, se spoustou subtropické zeleně, s
nezbytnou garáží a malým bazénem. Rodiny svých tří
vysokoškolsky vzdělaných synů s vnučkami a vnuky měli na
dosah. Jen to zdraví už jim nesloužilo jako v dobách, kdy na
marodění nemohli ani pomyslet.
Oldřichovu tělesnou schránku
navíc po léta nahlodával stres z práce, která ho nebavila.
Poslední bezmála dva roky to s ním bylo jako na houpačce: tu
nahoře, tu dole. Doma, v nemocnici, doma. Letos po posledním
návratu z nemocnice deptala činorodého starého muže jeho
nemohoucnost až k nesnesení. Zmocnila se ho hrozná únava. Už
nechtěl o nic usilovat. Ani o zachování svého života.
V nezvykle zamračenou letní
středu absolvoval obvyklou dialýzu. Druhý den řekl, že to
„zapíchne“. Další dialýzy nebudou. Promluvil se ženou i s
dětmi. Se všemi se rozloučil. S prvorozenou dcerou Zorou
žijící v jižních Čechách a s vnučkou Erikou, která ho ještě
stihla potěšit zprávou o doktorátu z politologie, si
poslední bdělou neděli svého života popovídal aspoň
telefonicky. Pak většinou jen spal. O čtyři dny později
nastalo náhle ticho. Vypadal jako spící, ale už nedýchal. A
jako celý život, i teď se na svou ženu maličko usmíval. Muž
prvních Meteorů, náš nejlepší reportér přírody. Své tělesné
pozůstatky odkázal vědě.
Jarmila Lakosilová,
publicistka
Snímky
Archiv ČRo, rodina a Divadlo Járy Cimrmana |
