Číslo 35 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
s Evou Dřízgovou-Jirušovou.

Finální akordy našich životů

Je to radost, když se debutant představí jako zralý filmař. Navíc se zdá, že film Domácí péče autor napsat a natočit prostě musel; naléhalo na něj osobní téma inspirované rodinným prostředím (a možná i ubíhající čas, neboť režiséru Slávkovi Horákovi je letos čtyřicet).

Film má vážné téma. Není však „atraktivní“ či divácky vděčné pouze proto, že protagonistka je těžce nemocná. Síla filmařsky čistě natočeného snímku je spíš v jeho výpovědi o životě, o „roku na vsi“ vnímaném zdravotní sestrou Vlastou, která dochází k pacientům neschopným chodit do střediska po svých. Rytmus jejího osobního i pracovního života je narušen zprávou o nevyléčitelné nemoci, brzy bude sama potřebovat „domácí péči“. Hrdinka se však snaží tvrdou zprávu překonat. Tím, že dál funguje.

Zápas se smrtí autor nedramatizuje, zasazuje jej do života jako jeho součást. Právě tyto pasáže filmu jsou nejpůsobivější – dík mimořádnému výkonu Aleny Mihulové v hlavní roli i zdařilé kreaci Bolka Polívky jako trochu mrzoutského manžela.

Horák nekonstruuje drama, prostě „jen“ vypravuje příběh. Dominuje v něm lidsky silná, na pracovišti empatická a obětavá ženská, která se snaží s chmurnou prognózou žít. I když je jí občas sakra špatně. Samozřejmě nechce umřít – viz scény s démonickou léčitelkou (poněkud přehrávající Zuzana Kronerová). Dřív by se k ní neuchýlila, stejně jako k babičce s „kouzelnou“ mastí, jíž se zdravotní sestra dřív shovívavě usmívala. Neuhýbá před všedními starostmi, nestraní se dnů svátečních. K manželovi zaskočenému novou situací je věcná i shovívavá, láskyplná a občas na něj i naštvaná.

Autor dobře zná prostředí, do něhož příběh zasadil, věrohodně líčí vesnický cvrkot i obtížnou práci sestry (byť někdy možná plýtvá detaily), umí si vyhrát s moravskými lehce „pijáckými“ scénami, s šarmem zvládl finále. Citlivě a vkusně dávkuje humor. Ten je přirozenou součástí děje, organicky patří do příběhu. Nedá se přitom říct, že humorné sekvence „odlehčují“ těžké téma. Neboť tvůrce dělal, co mohl, aby i ta tíha vyzněla přirozeně – jako akord, který patří do našich životů.

Agáta Pilátová, filmová publicistka