|
|
 Rozhovor
s Evou Dřízgovou-Jirušovou
Co se ve
vás ozve, když se řekne rodné město, rodná krajina?
Čistá a voňavá příroda
Moravského krasu, hluboké lesy plné hub, vápencové skály, po
kterých mohou lézt i děti v Rudickém údolí, kde se propadá
ledová řeka hluboko do spleti jeskyň. Tady jsem prožila
krásné dětství – svobodné, bezstarostné a poměrně
lehkomyslné. V mém dívčím památníčku mám napsáno od paní
učitelky z první třídy: „Buď v životě vždy šťastná, ale
střez se lehkomyslnosti.“ Tenkrát jsem to moc nechápala, ale
dnes vím, že jsem si jako dítě z ničeho hlavu nelámala, na
rozdíl od těch, kteří se pak důsledky mých mnohých prohřešků
snažili napravovat.
Má člověk
někam patřit, nebo může žít bez toho, čemu říkáme kořeny?
Kořeny a své místo v životě
vnímám jako dvě důležité životní linie, které se protínají
ve vaší osobnosti, ale nemusí zákonitě mířit podobným
směrem. Samozřejmě, že se člověk už svým narozením dostává
do jistého prostředí, které ho více či méně ovlivňuje po
celý život. Své kořeny nikdy nepřeskočíme, jsou naší
součástí a s postupujícím věkem si je více uvědomujeme. Já
osobně někam patřit potřebuji. Potřebuji mít kolem sebe
okruh lidí, které mám ráda, vážím si jich a naopak oni mne.
Moje kořeny, ke kterým řadím také své vzpomínky na dětství a
prarodiče, mi pomáhají pochopit samu sebe, svoje postoje a
zásady, které nemohu změnit.
Jací byli vaši rodiče a
prarodiče?
Krom toho, že se u nás velmi
mnoho zpívalo, tak jsem si o studium hry na klavír a zpěvu
řekla sama. Maminka hrávala jako dítě na housle a tatínek
zase rád poslouchal operu. Doma jsme však neměli gramofon,
takže musela stačit pouze rozhlasová a později televizní
nabídka. K opeře jsem se blíže dostala až během svého studia
v Brně na konzervatoři. Ale z dnešního pohledu to domácí
zpívání především národních písní bylo to nejlepší, co mi
mohli rodiče dát. Šlo o radost ze zpěvu, o poznávání
národního dědictví – hudebních kořenů – a pocit
sounáležitosti. Prarodiče z obou stran jsem měla v jedné
vesnici, každé na jednom kopci. A tak jsme o prázdninách
přebíhali od jedněch k druhým.
Kdy a kde
se ve vás zrodila touha zpívat?
Maminka mi říkala, že jsem
zpívala dřív, než mluvila, a s hrdostí dodnes vzpomíná na mé
vystoupení v mateřské školce. Myslím, že ta touha byla
založena již v prenatálním životě. Mám sestru o dva roky
starší, a když jsem byla v bříšku, maminka jí mnoho zpívala
a já byla u toho.
Jaké jste
měla učitele a čím vás ovlivnili?
Nejraději jsem měla paní
učitelku z první a druhé třídy. Mamince často říkávala, že
jsem horší než pět kluků, ale když zpívám, tak jsem jako
anděl. Nejvíce mne ovlivnila paní učitelka Škápíková z
hudební školy. Zpívaly jsme sólově, dua, tria a také sbory
různých stylů a období, zpívaly jsme i současné autory a
absolvovaly jsme úspěšně mnohá vystoupení a soutěže.
Jaké jste měla v dětství
ráda knížky, filmy, muziku?
Jako dítě jsem nebyla
obzvláště náruživý čtenář, spíše jsem až do večera běhala po
venku s kamarády. Tehdy ale byla naštěstí ve škole povinná
četba a na ni se přísně dohlíželo. Čtenář se ve mně probudil
až s přicházejícím dospíváním, nejdříve to byla červená
knihovna, milovala jsem také severské ságy, pak přišlo
období historických románů, Loukotková, Kaplický,
Sienkiewicz, Waltari, Feuchtwanger... Do kina se chodilo
převážně na české filmy a z těch zahraničních jsem milovala
italské a francouzské komedie. Ono toho mnoho jiného na
výběr ani nebylo. S hudbou to také nebylo bůhví jaké. První
gramofon jsem měla, až když jsem studovala na konzervatoři.
To se pak každá deska, kterou jsem dostala nebo kterou jsem
si vypůjčila, obehrávala mnohokrát dokola. Jedny z prvních
milovaných byly Smetanova Má vlast a Beethovenova 9.
symfonie s předehrami Egmont a Coriolan.
Hodně jste toužila dostat
se na konzervatoř?
Studium konzervatoře jsem si
sama vybrala a myslím, že rodiče byli rádi, že mám jasnou
představu o tom, co chci studovat. Původně jsem si však
myslela, že půjdu po studiu učit jako ta moje milovaná paní
učitelka. Během studia jsem však „objevila“ svět opery a
divadla, který mi učaroval, a já zatoužila být jakýmkoliv
způsobem jeho součástí. Studium na brněnské konzervatoři mi
otevřelo pomyslná dvířka do světa hudby a divadelního umění
a vcelku dobře mě teoreticky i prakticky připravilo. Když
však po mnoha letech a s odstupem přemýšlím nad tím, kdo mne
nejvíce ovlivnil, pravděpodobně bych řekla, že Richard
Novák, který byl tehdy jedním z pedagogů pěveckého oddělení
a mne samotnou paradoxně ani neučil. Jeho osobnost, pokora
ke všemu, co dělal, poctivost, opravdovost, profesionalita a
lidská moudrost mne zasáhly již tehdy a trvá to dodnes.
Za jakých okolností jste
získala první angažmá v Olomouci?
Z olomoucké opery jsem
dostala nabídku nastudovat roli Mařenky z Prodané nevěsty
poté, co mne slyšel zpívat v běžné hodině zpěvu tehdejší šéf
opery Reginald Keffer. Já ani nevěděla, kdo to ve třídě
sedí. Mařenku jsem se rychle naučila a skočila jsem na
jeviště rovnýma nohama bez orchestrální zkoušky, jen letmo
informovaná o režii. Sama jsem vlastně ani netušila, jak
budu fungovat. Bylo to docela riskantní, ale vyšlo to, na
jevišti jsem se cítila jako doma, velmi svobodně a šťastně.
Na základě tohoto představení mi bylo nabídnuto angažmá v
Olomouci a během těch dvou let jsem nastudovala krásné role,
jako byly například Vendulka ze Smetanovy Hubičky, Terinka z
Dvořákova Jakobína anebo Kleopatra z Händelova Julia Caesara,
za kterou jsem dostala i Cenu Oldřicha Stibora. Ráda
vzpomínám na Ondru Doležala, Ivetu Žižlavskou, Irenu
Vašíčkovou nebo třeba Ríšu Haana, se kterým se profesně
setkáváme dodnes. Byli jsme mladí a v Olomouci jsme si to
řádně užívali.
Asi nebylo
snadné odejít ze starobylé Olomouce do města smogu a
hlučících továren?
Však jsem také první nabídku
do Ostravy odmítla. Pak jsem si to ale rozmyslela a dnes
nelituji. V ostravské opeře panoval vždy dobrý duch, nebyla
zde úrodná půda pro intriky a nedobré praktiky ve vztazích
mezi kolegy. Pěstoval se zde bodrý humor a na jevišti se
táhlo za jeden provaz napříč generacemi. V Olomouci to z
tohoto hlediska a v tom období poněkud skřípalo.
Které ze
svých rolí, jež jste za tři desetiletí v Ostravě ztvárnila,
považujete za přelomové nebo dokonce osudové?
To je těžké. Určitě mi seděl
velmi dobře český repertoár (Mařenka, Vendulka, Rusalka,
Jenůfa, Káťa Kabanová). Jistý přelom přišel s první světovou
rolí zpívanou v originále, jíž byla Čo-Čo-San v Madama
Butterfly, následovaly Violetta, Mimi, Desdemona, Elisabetta,
Liu a další. Italský repertoár zpívaný v italštině dal mém
hlasu a způsobu interpretace mnoho dobrých impulzů, které
podporovaly jeho rozvoj.
Nelze se divit, že jako
rodilé Moravance je vám blízký Leoš Janáček…
Mí rodiče pocházejí z
vesničky od Litomyšle, takže z Čech. Já se cítím Moravankou,
ale nezdá se mi to nějak podstatné. Je pro mne však
nepochopitelné, že Janáčkovi ještě stále více rozumějí ve
světě než u nás.
Janáčka jste představila
i Japoncům. Jak k janáčkovské invazi do Japonska došlo?
Před lety odjela hrstka
českých sólistů s režisérem Martinem Otavou do Tokia, kde
spolu s Tokijskou filharmonií a ostatními japonskými umělci
nastudovali japonskou premiéru Lišky Bystroušky. Bylo
úchvatné sledovat postupný přerod japonských hudebníků během
zkoušek v janáčkovské fanoušky.
Už patnáct
let učíte zpěv na konzervatoři a na Ostravské univerzitě. Co
je podle vás pro výuku mladých lidí – kromě kultivace
talentu – nejdůležitější?
Samotná kultivace talentu je
mnohdy proces nadlidský. Opravdový talent, to není pouze
hlas a hudební cítění. To musí být obrovské zanícení pro
obor, pracovitost, trpělivost, odpovědnost, pokora, ale také
zdravá míra sebevědomí, herecké schopnosti a mnoho dalších
vlastností.
Milan Švihálek,
publicista
Foto
Martin Straka
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 17. 8. |
