Číslo 35 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvkyní.
s Evou Dřízgovou-Jirušovou.

Zvonky štěstí

Odpoledne v tom strašlivém horku v zahradní restauraci vůbec nikdo nebyl. Mouchy kamsi zalezly a ani letadlům se z nedaleké letištní plochy nejspíš nechtělo vzlétat. Třicet osm si člověk občas naměří při chřipce, ale ve stínu lípy? Posadil jsem se ke stolku, objednal si cokoli s ledem a teprve potom jsem zjistil, že bzučení toho dne přece jen nebudu ušetřen. „Zpívám rád a je to na mně doufám znát,“ ozvalo se z reproduktoru nade mnou. „Zpívám rád, a to je právě báječné...“

Jsem povoláním písničkář a profesionální deformace mi nedovoluje neposlouchat, když kdokoli začne poblíž mě zpívat. Pokaždé, jakmile někdo spustí, očekávám v textu myšlenku, názor, vyjádření pocitu, který mi zpěvák potřebuje sdělit. Proč by to jinak někdo psal nebo zpíval? Vím, že může existovat i jiný důvod – dotyčný prostě nechce zpívat jen lalala, potřebuje k notám i nějaké jiné slabiky. Ne zrovna hned myšlenky či pocity, stačí alespoň něco – vyplněná křížovka dlouhých a krátkých slabik, a když je nejhůř, jde to klidně i bez tajenky. Ještě lepší než myšlenka je slogan, ten přece prodává...

Často trpím téměř fyzicky. Jako teď v zahradní restauraci, když mi zpěvák sděluje: „Častokrát, když celý kraj šel v písních spát, zvonky štěstí já slyším v dálce znít a hrát.“ To je fakt horší než to vedro! Samozřejmě, ať si každý poslouchá, co chce, to ano, ale ať si také neposlouchá, co nechce! Když jsem však požádal číšnici, jestli by to nemohla vypnout, řekla, že to nejde. „Ale vždyť tu sedím úplně sám,“ snažil jsem se ji přesvědčit logickými argumenty. „My to musíme mít puštěné, i kdyby tu neseděl vůbec nikdo,“ zpražila mě.

Druhý den popolezla rtuť na teploměru ještě výš a vzduch, hmyz, letadla i ptáci se ani nehnuli. Také já jako bych se připekl k židli – seděl jsem totiž v téže restauraci, ovšem tentokrát se svým synkem. Teď tu nic nehrálo, avšak zdálo se, že personál následoval mouchy a rovněž někam zalezl. Měli jsme žízeň. Synek je taky muzikant, skládá písničky, vydává desky. Vyprávěl jsem mu včerejší příhodu a mimo jiné jsem prohlásil, že už mě ta komerce obtěžuje.

„Proč ti vadí, že je něco komerční?“ povídá mi. „Copak něco, co se dobře prodává, musí bejt zákonitě špatný?“

„To rozhodně ne,“ zkusil jsem to z posledních sil nějak vysvětlit. „Samozřejmě že je dobře, když se hudba prodává a šíří, ale to označení komerce pro nás vždycky znamenalo, že zkrátka nejde o dílo, které by umělec musel vytvořit z vlastní potřeby, i kdyby na sůl nebylo, ale že z tohohle ta touha po penězích čouhá jako sláma z bot a...“

„Poslouchám a chvěje se mi trémou hlas, zvonky štěstí já slyším zpívat v každém z nás,“ zaburácelo nám v tom okamžiku nad hlavou a vzápětí se odkudsi vynořila i ta včerejší číšnice.

Možná by měl někdo navrhnout, aby se česká pop-music zakázala ve veřejných prostorách stejně jako kouření...