|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
„Proč jsi
na mě nepočkal?“
V posledních letech se hodně
mluvilo o románu Martina Reinera Básník, věnovaném Ivanu
Blatnému, podivuhodné osobnosti, která své mládí prožila v
bohémském Brně a také v kontaktu s dalším pozoruhodným
básníkem Jiřím Ortenem. Po roce 1948 byl Blatný
komunistickým vedením vyslán jako člen tříčlenné oficiální
delegace Syndikátu československých spisovatelů do Londýna,
odkud se již nevrátil. V zahraničí však nemohl obstát:
neuměl jazyk a z domova nebyl zvyklý pracovat. Od roku 1954
byl umístěn v Claybury Hospital v Essexu. V psychiatrické
léčebně pak s diagnózou paranoidní schizofrenie prožil
většinu svého života.
Reiner s Básníkem vyhrál
anketu Lidových novin Kniha roku, získal Cenu Josefa
Škvoreckého i Magnesii Literu. Je tedy jen logické, že právě
Reinera oslovil dramaturg brněnského studia Ludvík Němec,
když připravoval rozhlasové pásmo Přítel je kdesi tam... o
podivuhodném vztahu básníků Blatného a Ortena. V premiéře je
vysílala Vltava v neděli 2. srpna v rámci cyklu Schůzky s
literaturou.
Zobrazit toto přátelství,
jež mělo být korunováno plánovanou společnou sebevraždou,
vyžaduje takt a jemné vedení pera. Reinerovi se to daří, je
ostatně vyzbrojen dvacetiletým studiem tématu Blatný.
Hodinové rozhlasové pásmo postavil na dvou kapitolách své
knihy. Sledujeme tu vzepjaté mladické city, které mezi
básníky panovaly, jejich lásky i zoufalství, zhlédnutí se v
možnosti společné dobrovolné smrti... To vše bez hlomozného
patosu, naopak – vše je podáno cudně, spíše šeptem než
řinčivě na náměstí s bubnem.
„Proč jsi na mě nepočkal?“
Tak zněla věta, kterou Ivan Blatný nechal vytisknout na
bílou stuhu pohřební kytice, již položil na hrob Jiřího
Ortena. Ten zahynul v roce 1941 pod koly německého sanitního
vozu. O rok dříve si Orten zapsal do deníku: „Milá knížko,
prvně se s tebou dožívám jubilea… Pojď si slíbit, ode dneška
za rok, když se zatím ty ani já nerozpadneme, pojď umřít
velikým jedem.“
Radim Nejedlý, kterého jsme
byli zvyklí vnímat především jako režiséra působivých a
moderních rozhlasových dokumentů (za všechny jmenujme tituly
Křižovatka: Dětské hřiště, Rudá kráska, Zakázané ovoce nebo
„hokejový dokument“ 7200), se posledních zhruba pět let
profiluje také jako citlivý režisér literárních pásem. Svou
schopnost převést do zvukové podoby často komplikované
básnické texty a doprovodit je přiléhavým (či naopak
působivě kontrastním) hudebním doprovodem prokázal v
posledních letech v odvážně realizované Poctě Jacksonu
Pollockovi (hudební kontrapunkt vytvořily skladby Milese
Davise, svůj poslední recitátorský výkon tu podal herec
Ondřej Mikulášek) či ve vynikajícím halasovsko-skácelovském
Tak špatná pravda a tak krásná řeč. Reinerův text Přítel je
kdesi tam... je přesně na hraně mezi dokumentem a literárním
pásmem – a Nejedlému se dobře daří vyvažovat obě strany.
Vedle již tradičně kvalitní hudební dramaturgie musíme
ocenit i výtečné vedení herců (Jana Štvrtecká, Jiří Valůšek
a Michal Isteník). |
