|
|
Jak se
chováme ke svým potomkům (a oni k nám)
 Také u České televize
pozorujeme při uvádění pořadů, že převažuje jakási sázka na
jistotu – v hlavním vysílacím čase spoléhá na osvědčené
tituly a vše dosud neprověřené, divácky náročnější odsouvá
do pozdních, neřkuli půlnočních hodin. To platí též pro
povídkový snímek Děti (pondělí 7. září, ČTart, 23.00). Jeho
režisér Jaro Vojtek patří mezi oceňované slovenské
dokumentaristy (Hranice, Cikáni jdou do voleb) a tímto
počinem vstoupil do hrané tvorby.
Společným rysem všech
příběhů, vyprávěných věcně a bez sentimentu, se stává
výrazný deziluzivní akcent, spojený s motivem selhávání či
nemožnosti zajistit jakoukoli pozitivní změnu. Výmluvné je
rovněž převažující sociální zázemí, které naznačuje spíše
nouzi než nadbytek, i rozličná etnická příslušnost. Herecké
pojetí postav včetně jim přisouzené mluvy vykazuje nespornou
autenticitu.
V první povídce se rodiče –
a zejména otec – marně snaží navázat kontakt s nedostupným
niterným světem svého zřejmě autistického syna. V druhém
příběhu, z valné části namluveném v romštině, spatříme
mladičkého cikánského vězně, který znepokojen absencí dopisů
od rodiny uprchne z pracovního nasazení, aby zjistil pravý
stav věcí. Autoři poněkud monotónně (a také s odbočkami jako
třeba v případě hrdinovy rozmluvy s vězeňským kaplanem, jenž
tvrdí, že Bohu nezáleží na výsledku lidského jednání, nýbrž
na upřímné snaze) zacílili zejména na jeho strastiplné
putování zasněženými pustinami.
Třetí epizoda vypráví o
zakřiknutém, pískavě mluvícím chlapci, jenž v sociálně i
vztahově dysfunkční rodině přilne jedině ke žluté andulce
jako jediné bytosti, k níž si vybuduje citový vztah – a
právě o ni otčímovým přičiněním přijde. Zastihujeme jej při
jízdách na kole, při roznášení letáků i ve škole, při lezení
na vysoký komín, při účasti v ornitologické soutěži: odevšad
na něj doléhá trýznivá osamělost, nepochopení či dokonce
výsměch.
Závěrečný příspěvek
prozrazuje, že téma dítěte se může vztahovat i na dospělou
osobu, pečující o zestárlého otce. Protagonistkou vyprávění
se tu stává bezradná, bolestně rozjitřená žena, která odešla
od manžela poté, co si do bytu přivedl svou milenku.
Melancholie evokující pocit zmarněného života právě zde
prosvítá nejzřetelněji.
Děti patří mezi nepochybně
ambiciózní projekty slovenské kinematografie. Režisér v nich
osvědčil svou původní profesi, dokumentarizující prvky
začlenil do výsledného pojednání, aniž by sebeméně rušily.
Vojtek až uhrančivě prokreslil zázemí a dějiště jednotlivých
příběhů, i když místy zápolil s inscenační rovinou.
Každopádně však přináší výpověď mimořádně závažnou a
oslovující.
Jan Jaroš, filmový
publicista
|
