|
|
 Vlastina
Svátková, herečka
Bylo
herectví tím, k čemu jste směřovala, nebo ta profese
vyplynula z vašich předešlých zkušeností?
Všechno v mém životě nějak
vyplynulo. Už od dětství jsem měla různé ambice. Než jsem se
dostala do Elle, chodívala jsem doma v Myjavě do knihovny,
půjčovala si staré výtisky toho časopisu a toužila jsem v
něm jednou pracovat. Ne být na obálce, ale pracovat v něm.
Později se mi to splnilo. Vizualizace snů podle mne opravdu
funguje.
Viděla
jste sama sebe i jako herečku?
Asi ano, na základní škole
jsem chodila do dramatického kroužku a toužila po hlavní a
pokud možno negativní roli. Taky jsem hrála na klavír,
chodila na zpěv a moderovala různé akce. Moje první brigáda
byla recitace na pohřbech. Ulila jsem se ze školy a dostala
na tu dobu dost velký honorář. Později jsem si uvědomila, že
to byla obrovská herecká škola.
Jak to
myslíte?
Sdílela jsem místnost s
lidmi z pohřební služby, kteří nebožtíka upravovali a česali
– a vyprávěli si při tom různé drsné vtipy. Což mě
rozesmívalo. Když jsem pak měla se zvukem gongu vstoupit do
přeplněné smuteční síně a recitovat báseň hned vedle
katafalku, musela jsem se naučit zachovat vážnost. S
pohřebáky byla vůbec legrace, to byly hlášky! A absurdně
morbidní zážitky. Ve dvanácti třinácti letech jsem se
smířila se smrtí! Byla to brigáda, kterou jsem nerada
opouštěla.
Zmínila
jste se o své touze po negativní roli – zatím se vám
nesplnila, ne?
Ale ano, už jsem hrála i
mrchy. Takové ty náročné milenky. Ty se ale hrají hrozně
dobře.
Nebojíte
se, že si vás do té škatulky zařadí?
To si nemyslím, já mám zatím
každou roli jinou. Hraju maminky nebo milenky, taky už jsem
si zahrála alkoholičku. Manželku podnikatele, která je
pořád sama doma a popíjí...
Jaká je
vaše postava ve filmu Gangster Ka?
Je to kontroverzní bytost.
Už když jsem šla na kamerovky a četla si scénář, tak jsem si
říkala, že téhle ženě rozumím, že máme hodně společného. Je
mladá, hezká, vyhrála nějaké soutěže krásy, byla na obálce
časopisu, ví, co chce. Není to ten typ ženy, která potřebuje
muže k tomu, aby se někam dostala, dokáže se tam, kam chce,
dostat sama. A vedle sebe potřebuje relevantního partnera.
Paradoxně ji zaujme ten, vedle kterého se hodně naučí, ale
spíš ve smyslu materiální transformace a ega. Káčko na první
pohled vypadá nevinně, komicky, není vůbec hezký, spíš ji
zaujme jeho charisma, to, že o ni vehementně usiluje – a ona
má pocit, že to je láska. Přitom je to druh manipulace,
kterou ovládá každý, zejména úspěšný a bohatý muž.
Takže
gangsterovi K. podlehne?
Nechá se ukecat a pak už se
jen veze, nestačí se ani rozhodnout, jestli chce, nebo ne.
Najednou je na Seychelách, vdá se, čeká dítě. Až postupně,
ve víru událostí, se dovídá, kdo její manžel vlastně je.
Jenže už je pozdě.
Gangster Ka své hlavní
hrdiny zachycuje v dlouhém časovém údobí. Byla to pro vás
jako herečku výhoda?
Byla to výzva, na začátku je
moje postava mladá, úžasná, naivní a krásná, na konci je to
zralá žena, která už od muže nemůže odejít, přitom je na
dně, bere antidepresiva a dívá se na svět úplně jinou
optikou než dřív.
Pracovala
jste jako redaktorka v módních a lifestylových časopisech.
Dalo vám to něco?
Byla to zajímavá zkušenost.
Nejvíc mě bavilo dělat rozhovory, to je kreativní práce,
potkáváte zajímavé lidi. Ale když jsem dělala kosmetickou
redaktorku, už to byla práce trochu monotónní, psala jsem
pořád o tom samém a záhy jsem zjistila, že to dělat nechci a
nemůžu. Vytvářet o sobě iluzi, že jste nejkrásnější, a
vyzkoušet ve dvaceti ty nejlepší krémy na vrásky, to si pak
říkáte, co bude ve čtyřiceti, to už můžu jen na plastiku a
konec. Tehdy jsem si řekla, že když už budu psát, tak jen
kreativně a víceméně pro sebe. Proto ty blogy, kde mám
absolutní svobodu.
V principu
profese novinářky, modelky či herečky je jistá dávka
exhibicionismu. Byl ve vás ten sebeobnažující rys odmalička?
Ne, je to vlastně paradoxní,
ale já jsem strašně nerada středem pozornosti. Když přijdu
na nějakou akci, tak si užívám, že mě nikdo nepozná. A
nefotí.
To se asi
brzy změní.
Pak asi na ty akce vůbec
nebudu chodit. V takovém tom okamžiku, kdy vám fotograf
řekne „Postavte se támhle a úsměv!“, mi hned začne cukat
koutek, já prostě ten umělý úsměv neudržím. Nemám ráda ani
to, když někam přijdete a hned vám dají před pusu mikrofon a
začnou se na něco ptát. Většinou zrudnu, začnu koktat a
říkám si, že nic podobného nechci zažívat.
Před
kamerou jste začínala u filmu, u kterého by leckterá vaše
kolegyně klidně skončila – hrála jste v bondovce Casino
Royale. Jak jste se k tomu dostala?
Na castingu jsem uvedla, že
jsem dělala číšnici, což byla pravda. Pak jsem řekla pár vět
anglicky, do toho jsem jako že obsluhovala a nic mi
nespadlo. Tak jsem dostala šestnáct dnů v bondovce, měla
jsem tam pár vět, ale ty se samozřejmě nakonec vystřihly.
Natáčení jsem prožila ve vlastní šatně, kam jsem se zavřela
s knížkami, přečetla jsem jich snad pět.
A co ty
superhvězdy kolem?
S Danielem Craigem jsme
seděli při jídle vedle sebe... Ale já nerada někoho otravuju.
Nikdy jsem neměla žádné idoly.
Žádné
plakáty v dětském pokojíčku?
Ty mi tam lepila máma, že
prý tam někoho mít musím, abych měla vzor. Nalepila mi na
zeď Michaela Jacksona, ale ten plakát jsem v pubertě strhla
a místo toho si tam pověsila obrázek, na který jsem
namalovala marihuanový list a napsala Cobainův výrok I Hate
Myself And I Want To Die. Naštěstí si to maminka nedovedla
přeložit...
Jeden čas
jste byla nejúspěšnější blogerkou na Slovensku. Co bylo vaše
oblíbené téma, o čem jste psala nejčastěji?
Myslím, že můj blog nebyl
nejoblíbenější, ale čtený byl, to ano. Začala jsem psát,
když jsem byla poprvé těhotná a nemohla točit. Najednou jsem
se zhroutila s tím velkým břichem a říkala si, co budu
dělat? A já něco dělat musím! Tak jsem hrozně opatrně a
nesebevědomě začala psát o tom, co prožívám, o svých
těhotenských stavech, o tom, co nás s manželem čeká... Ale s
nadhledem, humorem, se specifickým pohledem na život.
Ten je
jaký?
Z toho, co se mi děje, a že
se mi dějí hodně zajímavé věci, si dělám legraci, neberu se
až tak vážně. Jinak bych se asi zbláznila. Jsem spíš
pozorovatel, raději než sama sebe pozoruju lidi, baví mě
naslouchat jejich příběhům a pak je zpracovat ve svém psaní.
Milan Šefl,
publicista
Foto Jan
Poláček
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 31. 8. |
