Číslo 37 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Vlastinou Svátkovou.

Stěhování kostela jako promarněná šance

Když počátkem šedesátých let padlo rozhodnutí vytěžit uhlí pod severočeským Mostem, vypadalo to, že s celým městem vezme za své i tamní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Gotický chrám nakonec smutnému osudu unikl – nebo spíš ujel. Technicky ojedinělá přeprava kostela začala 15. září 1975. Událost připomene pořad Historie Plus, který v sobotu 12. září ve 21.10 vysílá Český rozhlas Plus.

Důvodem, proč kostel nebyl – jako téměř celé město – odstřelen, byla historická hodnota stavby, jejíž kořeny sahají do první čtvrtiny 16. století. Chrám je dílem Jakuba Heilmanna, žáka Benedikta Rejta.

Úkol pro Transferu

Ve hře bylo jedenáct variant, jak památku zachránit, mezi nimi i jedna téměř přízračná, podle níž měla důlní rypadla kostel obejít. Ten by pak zůstal stát na vysokém pilíři zeminy uprostřed obrovského dolu… Jinou variantou bylo rozřezání stavby na menší díly a jejich složení na novém místě. Podobný postup se osvědčil při přesunu egyptského chrámu Abú Simbel, jenž musel ustoupit vodám Asuánské přehrady. Nejambicióznější byl plán přepravit mostecký kostel na nové místo vcelku. Na základě doporučení odborné komise zvolila vláda poslední scénář – přesun. Realizací plánu, jehož náklady byly odhadnuty na sto padesát milionů korun, byla pověřena organizace ministerstva kultury Transfera. Se stěhováním tak velké stavby však nebyla žádná zkušenost – známy byly pouze přesuny výrazně menších staveb ve Francii a Anglii. Nalézt odpovídající technické řešení tak trvalo několik let.

Obvyklý způsob přesunu staveb pomocí válečků pohybujících se po pevném podkladu byl zavržen ve prospěch metody, která využívala pružnou dráhu a vozíky schopné vyrovnávat nerovnosti terénu. Reálnost řešení si technici nejprve ověřili na rodinném domku ve středočeském Klínci a na skladu chmele v Úštěku. Teprve potom přišel na řadu Most.

Dva centimetry za minutu

Po pečlivém archeologickém průzkumu bylo z chrámu odstraněno všechno vnitřní vybavení a pro jistotu snesena i věž. „Byla o hodně mladší než chrámová loď, a především byla ve velmi špatném stavu. Hrozilo nebezpečí, že při přesunu by se mohla zřítit a zničit zbytek stavby,“ říká dnešní kastelánka mosteckého kostela Ludmila Klimplová. Aby se chrám při přesunu nerozvalil, byl zvenčí i zevnitř zpevněn mohutnou ocelovou konstrukcí a betonovým prstencem.

V pondělí 15. září 1975 dopoledne byl deset tisíc tun vážící kostel i s podzemní kryptou oddělen od základů a „naložen“ na transportní zařízení – na třiapadesát podvozků, vyrobených pro tento účel v plzeňské Škodovce. Vozíky byly vybaveny počítačově řízeným hydraulickým mechanismem, který dokázal s milimetrovou přesností vyrovnávat nerovnosti dráhy. Po dvou týdnech, 30. září, se stavba dala do pohybu. Ačkoliv urazila přes 841 metrů, půlkruhová kolejová dráha, po níž se pohybovala, měřila jen 160 metrů. Kolejnice bylo nutné za kostelem vždy rozebrat a před ním opětovně složit. Nebylo ale kam spěchat, průměrná rychlost se pohybovala od dvou do tří centimetrů za minutu. Na své současné místo v sousedství barokního špitálu s kostelem Svatého ducha (jedné z nemnoha budov, které zůstaly z původního Mostu) šedesát metrů dlouhý a více než třicet metrů vysoký děkanský chrám doputoval po dvaceti sedmi dnech. V pohybu byl pět set hodin a jednu minutu.

Na místo, které bylo pro kostel vyhrazeno – na prostranství mezi dnešním zimním stadionem a obchodním centrem – stavba nikdy nedojela. Než se stačil kostel přiblížit k místu definitivního usazení, jiné stavební firmy přeťaly trasu přesunu kostela dopravním koridorem pro rychlíkovou trať, rychlostní silnici a inženýrské sítě. A tak kostel dnes stojí na severním okraji nového Mostu.

Nezbytné stabilizační a restaurátorské práce trvaly dlouho. Chrám byl veřejnosti zpřístupněn až v listopadu 1988. Hned první den si ho prohlédlo na pět tisíc lidí a byli mezi nimi i mnozí původní němečtí obyvatelé Mostu. Kostel směl připomínat jen vzhledem, zařízen a prezentován byl jako výstavní prostor. Až po roce 1989 byl do interiéru vrácen původní, sedmnáct metrů vysoký barokní oltář a kostel byl znovu vysvěcen. V únoru 2010 pak byl zařazen na seznam národních kulturních památek a postupně se do něj vrátila i zrestaurovaná vitrážová okna, která byla během přesunu vyjmuta.

Výkladní skříň normalizace

Přeložení kostela Nanebevzetí Panny Marie bylo unikátní technickou operací, která nemá v rámci České republiky obdoby. Nejtěžší vcelku přenesenou stavbou na světě však už mostecký kostel není – přestože jsou o tom mnozí obyvatelé Mostu přesvědčeni. V listopadu 2004 jej totiž podle Guinessovy knihy rekordů trumfnul přesun budovy v čínském městě Wu-čou, která vážila patnáct tisíc sto čtyřicet tun.

Česká metoda přepravy objektů pomocí podvozků pohybujících se po pružné dráze byla využita ještě několikrát, ale nikdy se pak už nejednalo o tak velké stavby. Výjimkou měl být přesun terminálu letiště Šeremetěvo v Moskvě, avšak v jeho případě zůstalo pouze u plánů. „Z tohoto pohledu byl přesun mosteckého kostela promarněnou příležitostí. Je také nepochopitelné, že ani jeden z třiapadesáti unikátních podvozků, po kterých kostel jel, se nezachoval například v Národním technickém muzeu. Všechny skončily po letech rezavé ve šrotu v Německé spolkové republice,“ říká smutně historik Ludvík Losos.

Ještě dlouhá léta se debatovalo o smyslu celé akce v souvislosti s vysokými náklady na stěhování kostela. V roce 1970 – tedy v době, kdy už vláda o stěhování kostela rozhodla – přijal krajský výbor komunistické strany v Ústí nad Labem usnesení o okamžitém zastavení projektu přesunu kostela, který byl podle něj mrháním penězi pracujících. Málem prý se celá akce zastavila, ale nakonec ji doporučil i jakýsi „odborník ze Sovětského svazu“. Když se po roce 1990 rozproudila otevřená diskuse, hájili příznivci kostela jeho transfer tím, že jen prvomájová výzdoba Prahy stála každý rok dvě stě milionů. Pravdou je, že kvůli těžbě hnědého uhlí zanikly stovky jiných památek a přesun mosteckého kostela se stal především „výkladní skříní“ normalizačního režimu, pomyslnou reklamou na údajnou péči socialistického státu o památky.

Dobové zápisy v mostecké kronice, tehdejší Rozhlasové noviny i dnešní názory odborníků na stěhování kostela připomene na vlnách Českého rozhlasu Plus pořad Historie Plus.

David Hertl, redaktor ČRo Plus

Foto Vilém Vodrážka a archiv