|
Konec
romantiky
Dcera už je přes týden někde
na soustředění, moc si nevoláme, ale občas se podívám na
Facebook a vidím, že tam průběžně přidává nějaké fotografie,
což mě uklidní. Vypadá to, že žije...
„Pošlu esemesku nebo
zavolám, až dorazíme,“ slibuju blízkým, protože i já
odjíždím, tentokrát k Baltskému moři na Rujánu. Prostě se
nějak ozvu, dát někomu zprávu z té dálky je přece naprosto
běžná věc a člověka ani nenapadne, že před pár lety to bylo
složitější a v minulých staletích nemožné. Nám už se nejspíš
nemůže stát to, o čem vypráví asi nejznámější islandská
pohádka. Dívku jménem Gudrún pozval její milý na vánoční
večírek, jenže pak se náhle oteplilo a on se utopil v řece,
protože se pod ním prolomil led. Stezky byly nesjízdné, a
tak se zpráva o jeho smrti k dívce nedonesla. Nemohla proto
tušit, že o Štědrém večeru si pro ni na koni přijel jeho
duch... V 21. století by to duch tak jednoduché neměl,
protože míst, na nichž není signál, rapidně ubývá i na
Islandu.
Někdy si stěžujeme, že dnes
už tohle nebo tamto není takové jako za starých časů, ovšem
zkusme nechat romantiku stranou a místo toho si představme,
kolik námahy a někdy i životů si vyžádaly úplně běžné
činnosti. Na začátku 19. století vycházelo například právě
na Islandu množství časopisů a knih, které bylo zapotřebí
dopravit k předplatitelům do nejzapadlejších koutů ostrova.
Tehdy tam neexistovaly ani silnice, a tak vše přepravovali
muži na koních, kteří museli zdolávat ledovcové řeky, tekuté
písky a lávová pole...
Na Alandských ostrovech mezi
Finskem a Švédskem dokonce muži neměli vojenskou, ale
poštovní povinnost: už od 17. století totiž museli za
každého počasí dopravovat poštu mezi Helsinkami a
Stockholmem. Vydávali se na rozbouřené či zamrzlé moře v
nevelkých člunech, kterým se říkalo ledové lodi, a přes dvě
stě jich tu poštovní službu zaplatilo životem. Aby si tamní
pošťáci práci zjednodušili, postavili si koncem 18. století
důmyslný optický telegraf pro posílání signálů přes moře. Na
některých místech byl vysoký jako čtyřpatrový dům a za
pěkného počasí jeho prostřednictvím devět hlídačů posílalo z
ostrova na ostrov zprávy rychlostí blesku. Počítám, že dnes
si i v těchto končinách vystačí se smartphonem.
Odjíždím na Rujánu a čtu si
v knížce Viktora Kamila Jeřábka Ku břehům Baltu z roku 1910.
Velice si v ní pochvaluje německou poštu: „Ochotní,
příkladně zdvořilí lidé, jak všude v Německu, nejen ukáží
cestu, ale jdou s námi až k červené poštovní budově. Lístek
od dětí už zde a opět s nejlepšími zprávami. Neuvěřitelno,
ale pravda! 25. července o deseti hodinách dán v Silůvkách u
Brna na poštu a 26. byl již v Sasnici. Podobně za den v
Lübecku a v Hamburku došly nás zprávy z domova. Jaké to
vzorné poštovní spojení!“
Je zřejmé, že ani já se
nebudu muset bát, že bych se teď, o století později,
nedozvěděl, co se doma děje. Tedy pokud nezapomenu nabíječku
k mobilu jako minule...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |