Číslo 37 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Vlastinou Svátkovou.

Konec romantiky

Dcera už je přes týden někde na soustředění, moc si nevoláme, ale občas se podívám na Facebook a vidím, že tam průběžně přidává nějaké fotografie, což mě uklidní. Vypadá to, že žije...

„Pošlu esemesku nebo zavolám, až dorazíme,“ slibuju blízkým, protože i já odjíždím, tentokrát k Baltskému moři na Rujánu. Prostě se nějak ozvu, dát někomu zprávu z té dálky je přece naprosto běžná věc a člověka ani nenapadne, že před pár lety to bylo složitější a v minulých staletích nemožné. Nám už se nejspíš nemůže stát to, o čem vypráví asi nejznámější islandská pohádka. Dívku jménem Gudrún pozval její milý na vánoční večírek, jenže pak se náhle oteplilo a on se utopil v řece, protože se pod ním prolomil led. Stezky byly nesjízdné, a tak se zpráva o jeho smrti k dívce nedonesla. Nemohla proto tušit, že o Štědrém večeru si pro ni na koni přijel jeho duch... V 21. století by to duch tak jednoduché neměl, protože míst, na nichž není signál, rapidně ubývá i na Islandu.

Někdy si stěžujeme, že dnes už tohle nebo tamto není takové jako za starých časů, ovšem zkusme nechat romantiku stranou a místo toho si představme, kolik námahy a někdy i životů si vyžádaly úplně běžné činnosti. Na začátku 19. století vycházelo například právě na Islandu množství časopisů a knih, které bylo zapotřebí dopravit k předplatitelům do nejzapadlejších koutů ostrova. Tehdy tam neexistovaly ani silnice, a tak vše přepravovali muži na koních, kteří museli zdolávat ledovcové řeky, tekuté písky a lávová pole...

Na Alandských ostrovech mezi Finskem a Švédskem dokonce muži neměli vojenskou, ale poštovní povinnost: už od 17. století totiž museli za každého počasí dopravovat poštu mezi Helsinkami a Stockholmem. Vydávali se na rozbouřené či zamrzlé moře v nevelkých člunech, kterým se říkalo ledové lodi, a přes dvě stě jich tu poštovní službu zaplatilo životem. Aby si tamní pošťáci práci zjednodušili, postavili si koncem 18. století důmyslný optický telegraf pro posílání signálů přes moře. Na některých místech byl vysoký jako čtyřpatrový dům a za pěkného počasí jeho prostřednictvím devět hlídačů posílalo z ostrova na ostrov zprávy rychlostí blesku. Počítám, že dnes si i v těchto končinách vystačí se smartphonem.

Odjíždím na Rujánu a čtu si v knížce Viktora Kamila Jeřábka Ku břehům Baltu z roku 1910. Velice si v ní pochvaluje německou poštu: „Ochotní, příkladně zdvořilí lidé, jak všude v Německu, nejen ukáží cestu, ale jdou s námi až k červené poštovní budově. Lístek od dětí už zde a opět s nejlepšími zprávami. Neuvěřitelno, ale pravda! 25. července o deseti hodinách dán v Silůvkách u Brna na poštu a 26. byl již v Sasnici. Podobně za den v Lübecku a v Hamburku došly nás zprávy z domova. Jaké to vzorné poštovní spojení!“

Je zřejmé, že ani já se nebudu muset bát, že bych se teď, o století později, nedozvěděl, co se doma děje. Tedy pokud nezapomenu nabíječku k mobilu jako minule...