|
|
Kde se láme svět? V Poličce!
Výročí 750 let od vydání
zakládací listiny města Poličky Přemyslem Otakarem II. v
roce 1265 se stalo důvodem, abychom se do tohoto místa
vypravili s rozhlasovým mikrofonem. Do místa pomezního,
stojícího na zemských hranicích. Do pomyslné brány Vysočiny,
přezdívané pro existenci středověkých hradeb „vysočinským
Carcassonnem“. Průvodcem po rodném hnízdě se nám stal malíř
a místní rodák Zbyšek Sion (1938), který v Poličce vyrůstal,
prožil okupaci, smrt otce, osvobození i padesátá léta. A
přestože odešel studovat do Brna a dnes žije v Praze,
nepřeťal pupeční šňůru a s Poličkou žije v niterném spojení.
Historik Oto Kukla příznačně napsal, že „Zbyšek Sion se
vždycky hlásil k rodnému městu, vždycky bylo součástí jeho
vidění věcí a promítal je do svých úvah i do svého malování.
Od dětství jej poznamenalo v dobrém i v tom tíživém a ve
svérázném úhlu pohledu zhmotňoval ve svém výtvarném projevu
leccos z duchovního odkazu a niterného světa téhle části
Vysočiny.“
Průchod Poličkou
pochopitelně nemohl minout místní maják – věž kostela sv.
Jakuba s rodnou světnicí Bohuslava Martinů, to podivuhodné
místo české kultury, vytrčené směrem k nebi. Ale Polička
není jen Martinů, a tak se v hostinci U Mrštíků i na
hřbitově připomínal básník a překladatel Jan Vladislav,
který zde za války studoval gymnázium, dokázal se jako
jinoch s nožem v ruce ubránit místním klukům a má zde hrob.
V jiném hostinci (bývalý
Hotel Lichtág) se z paměti vynořila obludná postava soudruha
Leonida Iljiče Brežněva, který zde jako náčelník politického
oddělení Rudé armády v květnu 1945 zapíjel konec války a u
Kubíčků, kde bydlel, zničil troubu a vanu s bojlerem. A
připomněla se také bizarní peripetie s pamětní deskou,
kterou zde sovětskému vůdci chtěli místní soudruzi udělat
radost – sovětská strana však zakázala, aby byla připevněna
na restauraci, neb by to snižovalo důstojnost vůdce lidu,
který měl na věčné časy abstinovat.
Připomenuty byly také
návštěvy Václava Havla na obědě u Sionů v šedesátých letech
i dramatický příběh místního děkana Jaroslava Daňka
(1916–1982), kterého v roce 1949 u poličské fary ubránil
před zatčením příslušníky StB dav věřících. Děkan následně
uprchl do Rakouska, ale byl v sovětské zóně chycen, vrácen
do republiky a odsouzen ke třem letům vězení. Mimochodem –
byl to právě Daněk, kdo se obrátil na Bohuslava Martinů, zda
by nesložil kantátu k poctě apoštola sv. Jakuba. Daněk
napsal text hymnu (pravděpodobně již v kriminále) – a ten se
skutečně dostal ke skladateli do New Yorku. Zhudebněný
hymnus měl v Poličce premiéru v roce 1955, jenže to už
Jaroslav Daněk v Poličce nepůsobil.
Ve vltavském Pátečním večeru
s datem 11. září neboli výtvarně-literárním průchodu
vysočinskou Poličkou hovoří Zbyšek Sion, Stanislav Konečný,
David Junek, Tomáš Mazal a z archivního záznamu Jan
Vladislav a Iša Popelka. A jakže to říká Ota Kukla? „Jsme
zvyklí na otázky: Polička? To je tam, co se narodil Martinů?
Ale ti, kdo něco vědí o výtvarném umění dvacátého věku, také
často říkají: Ano, víme o Poličce. To je přece město Sionovo."
Miloš Doležal, redaktor ČRo
Vltava
Foto Tomáš Mazal |
