Číslo 37 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Vlastinou Svátkovou.

Věra Nosková, spisovatelka

Barva za nic nemůže

Nejradši bych se ožrala, říkám si drsně, a přitom si krotce otevírám láhev desítky, neboť opití v hloubi – přestože jinak vzpurné – duše vnímám jako sebepoškozování. Říkám si to pokaždé, když pohlédnu ke čtyřem vysokým úzkým oknům zatemnělým novými roletami. Už dávno jsem je potřebovala, plné štědré slunce mě v létě předčasně budí, přes den mi unavuje oči prudkým světlem vyšisovaný monitor počítače, večer by se zas někdy hodilo částečné zatmění... Když přišel před čtrnácti dny roletář, změřil si má atypická okna a ukázal mi vzorník, vybrala jsem si pepřovou barvu, materiál s jemnými načrtnutými větévkami byl decentnost sama. Prý by stály pět tisíc, vypočítal, tak jsem na to kývla. I když, je to děs, co nás dnes pitomá roleta na pérko stojí peněz. Za pár hodin se z firmy ozvali, že jejich zaměstnanec učinil špatný odhad, rolety by stály sedm a půl tisíce. Orosilo se mi čelo, objednávku jsem zrušila. Máte tmavě zelenou? optala jsem se. Kdysi bývaly rolety vlastně pouze v téhle uklidňující barvě jehličnatého lesa nebo pivní láhve. Neměli. Vzpomněla jsem si, že ve vzorníčku byla i uspokojivá bordová, sdělili mi, že se vejde do těch limitních pěti tisíc, tož...

Za čtrnáct dní roletář přišel a začal vrtat a věšet. Jakmile se první roleta rozvinula, zaúpěla jsem a klesla do křesla. Prosvícena sluncem se z objednané bordó vyklubala zářivě sytě červená a vpustila do nitra mého pokoje pekelnou atmosféru. Bordelové intimno. Ale co bylo nejhorší, rolety mi natvrdo připomněly rudé šátky pionýrů, vlajkoslávu májových průvodů, symboly sovětů od svítících rudých hvězd na továrnách a Kremlu až po krev nevinných obětí rudých bolšánů.

Roletář mě nešetřil. Vychutnal si můj šok a poznamenal k němu: Můj táta by mě za takový rolety hnal! Byl aktivní skaut a za to ho komunisti zavřeli, pak ještě musel sloužit u pétépáků... Kolik lidí si už tuhle barvičku objednalo? ptám se s mírnou nadějí, že je tahle jinak celkem veselá barva v normě obecného vkusu. Jste první, culí se roletář. Namítám: Měla být bordó. Tlumená. Decentní. Málem staropanenská. Nojo, jenže sluníčko dělá svoje, poučuje mě ten zkušený muž. Proč mě ale syn kdysi zavřeného skauta nevaroval? Proč mi to někdo v jejich firmě nevymluvil? Věděli přece, že jsem pouhá spisovatelka a nakladatelka, nikoliv bordelmamá nebo komunistická funkcionářka. Já vím, řekli si, lidi mají různý vkus, ba i zrůdný. A pak, hlavní je udělat kšeft. Nakonec to snad dobře dopadne, sehnala jsem další firmu, kde mi prodají tmavě zelenou látku na rolety, budu si ji muset ale sama nastříhat, nalepit na mechanismus s pérkem, dát ušít dole tunýlek... Kéž se mi to povede! A kéž na to našetřím, vždyť jsem dala roletáři za tu proletářskou vlajkoslávu poslední provozní peníze.

Přemýšlím tu teď v rudém příšeří o barvách. O také o symbolech – hvězdy, svastiky, spirály, kříže. O tom, kdo si kdy okupoval jakou barvu, ale i vůni, tóny, hudbu. Purpur církevních hodnostářů, zlatá králů, khaki vojáků, modrá konzervativců a námořníků, oranžová buddhistických mnichů a českých socanů, černá a rudá anarchistů. Běl nevěst a tenistů. Černá vdov a pohřebáků. Zelená ekologických aktivistů. Rudá komunistů, dnes už spíš jen s pomyslnou rudou krví na pazourech. Pak jsem si naštěstí vzpomněla, že ohnivě rudí jsou i velmi potřební hasiči. Budu si tedy raději představovat, že jsem požárnice a že tu v rudé hasičárně čekám na poplach. Nemohla bych tvrdit, že mě to uklidnilo. Ale co... Vždyť mám tuhle barvu vlastně ráda, říkám si, abych se neužírala. Miluju vlčí máky. Ráda nosím ohnivě rudé kalhoty. Jenže – proč si musela tuhle bujnou barvu vybrat partaj zatížená temnou minulostí?

Nebo jinak. Barvy za nic nemůžou. Ani tvarové konstanty a zvířata. Lidský svět je plný symbolů. Jen v přírodě si od nich odpočineme. Orel je tu jen krásný dravec, lev impozantní šelma a oběma je fuk, že je mají ve znaku státy, třešně nevědí, že dodávají zdání nevinnosti komunistům, lípa kašle na to, že národním stromem Čechů.