Číslo 39 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Pavlem Kosatíkem.

Surrealistická grilovačka pod parožím

Titulním hrdinou nejnovější inscenace pražského Divadla v Dlouhé je devítiletý Viktor, dítě-mostrum: vzrostlý a chytrý je jak Leoš Mareš, a když mu maminka řekne „Jdi spát,“ on odvětí „S kým?“ – čímž naráží na svého tatínka, který tak činí nejen s maminkou, ale též se sousedkou, služkou a tak dále. Tahle podařená rodinka Paumellových nepochází kupodivu z Feydeauovy frašky, ale ze surrealistického dramatu Rogera Vitraca, žánrově nezařaditelného textu, v němž je smíchána groteskní nadsázka s larmoyantní sentimentalitou, absurdita s rabelaisovskou obscénností, vaudevill s truchlohrou. Není divu, že k režii takého mišmaše přizvalo vedení scény Jana Mikuláška, jenž do podobné „multižánrovosti“ rád převádí i texty žánrově jasně vyhraněné.

Smazávání hranic mezi vážností a směšností, komedií a tragédií se důsledně prosazuje ve všech rovinách inscenace. Bílé scéně Marka Cpina vévodí obrovský lustr z paroží a za její průhlednou zadní stěnou můžeme pozorovat herce v šatně před stolky se zrcadly a s maskami zvířat na obličeji. V závěru, kdy dospějeme téměř ke stejnému počtu mrtvol jako v Hamletovi, pak zadní stěna mizí a před diváky zeje holá, šedá komora jeviště… Ano, vše je jen hra, nic nelze brát vážně. Ani herectví samo. I ono je persiflováno – pitvornými grimasami a škleby, křečovitými gesty (zvlášť působivé jsou v podání Magdaleny Zimové coby služky Lili či Tomáše Turka v roli paroháče Magneaua a Kláry Sedláčkové Oltové jako jeho nevěrné ženy) nebo odcizujícími „úkroky“ od postavy, v nichž si například hostující brněnský herec Robert Mikluš coby proutník Paumelle stěžuje, že mu ti Pražáci z Dlouhé házejí klacky pod nohy. A když jsou některé postavy stylizovány uměřeněji, pak jen proto, aby umocnily disparátnost celku: Jan Meduna drží po celou dobu ve tváři svého Viktora dobrosrdečný úsměv Ladova Švejka, jeho šestiletá kamarádka Ester je Veronikou Lazorčákovou ztělesňována trochu jako zombie a vznosná Marie Turková coby „smrtka“ Mortemari musí při každém druhém kroku zabzdít.

Vše, co se na jevišti děje – včetně grilovačky, za níž by se nemuseli stydět ani Kluci v akci – by zřejmě mělo rozesmávat, a přitom „z podtextu“ mrkat na diváka, jak jsou ti měšťáci příšerní. Jenže opravdu zábavné a zajímavé je to jen zpočátku – dokud na nás nedolehne strojenost a stereotypnost oné důmyslné scénické manýry.

Bronislav Pražan, divadelní publicista