|
|
Pavel Kosatík, spisovatel
 Jak byste
obhájil fakt, že jste se poprvé zaměřil nikoli na postavu z
politické scény, ale na umělkyni z jeviště?
To téma ke mně přišlo jaksi
protisměrně. Jarmila Novotná kdysi vlastnila se svým mužem,
šlechticem Jiřím Daubkem, zámek ve středočeské obci Liteň. A
já jsem ještě za minulých dob jezdíval okolní krásnou
krajinou nedaleko Berounky na kole. A vždycky, když jsem
supěl táhlým kopcem k Litni, jsem byl půvabem tohoto místa
zasažen. Liteň byla totiž zvláštně jinotajná obec. Říkalo se
třeba, že pod stromem na návsi sedával Svatopluk Čech a
sepsal tam snad básnickou knihu Pod stínem lípy. To se potom
nepotvrdilo, ale řada jiných, dnes pozasutých míst tam dál
funguje. Nynější hasičárna bývala malou synagogou, z
bývalého židovského hřbitova shlíží člověk dolů do dálky na
Karlšten...
V čem tkví
ta protisměrnost, ten protiproud?
Tenkrát jsem pozoroval
chátrající zámek a říkal jsem si, že jednou nejspíš spadne.
Po listopadu se tam vystřídali majitelé, až se jej ujali
lidé v čele s Ivanou Leidlovou, kteří založili sdružení
Zámek Liteň. Lidé nejen s citem pro podnikání, ale s úctou
ke kultuře a k naší historii. Začali pracovat na tom, aby se
Jarmila Novotná, tahle česká pěvkyně světové proslulosti, do
Litně vrátila. Když už ne doslova, tak aspoň symbolicky.
Spojili se s jejím synem Georgem Daubkem, pořádají na zámku
pěvecké kurzy, loni se v Litni uskutečnil úžasný koncert,
Pocta Jarmile Novotné. Pod taktovkou Jiřího Bělohlávka
vystoupili Dagmar Pecková, Martina Janková, Adam Plachetka a
Štefan Margita. Ale už předtím vznikla myšlenka, že by o
Jarmile Novotné měla vzniknout ještě jedna knížka a směl
bych ji napsat já.
Tu první,
pokud vím, vytvořila ona sama ve spolupráci s muzikologem
Jiřím Králíkem a vyšla v první polovině devadesátých let.
Ano, a já si při její četbě
uvědomil, že ze dvou příčin mohu pracovat na další. Jednak
je ta její svébytnou autobiografií se vším, co to obnáší.
Tedy psaná zblízka, autenticky, natěsno. Ale mě zajímal
kontext, ve kterém žila a zpívala, protože teprve širší
souvislosti ji patřičně nasvítí! A ještě něco. Jarmila
Novotná byla silnou osobností, zřejmě jí ani nepřišlo na
mysl, jak byly některé její činy výjimečné, takže je v
knížce přešla stroze, skoro nevšímavě. A to jsem chtěl
napravit.
Uveďte
nějaký příklad, prosím...
Při ponoru do archivů a
dobového tisku jsem si uvědomil, jakou hvězdou byla na
přelomu dvacátých a třicátých let v Berlíně. Ve městě, které
žilo kulturou stejně intenzivně jako tehdejší Paříž, ten
Hemingwayův Pohyblivý svátek, který je nám při pohledu zpět
bližší. A přece Jarmila Novotná nezaváhala. Zatímco zpívala
v Opeře, vzplanul Reichstag. A ona vzápětí sbalila kufry. V
únoru 1933, kdy se Hitler čerstvě dostal k moci, koncentráky
neexistovaly a šlo si dělat iluze, že to nebude tak hrozné.
Česká
společnost mívá k těm, kdo se prosadí ve světě, dvojznačný
vztah. Obdivuje je a zároveň jim závidí. Jak to bylo v
případě Novotné?
Platilo obojí. Když v
Německu natočila Prodanou nevěstu v osobité úpravě, kde se
Jeník stal postilionem a česká náves ztratila původní pel,
čeští kritici film rozcupovali. Vůbec nezaznamenali, v čem
byl jedinečný: poprvé převedl operu do filmové řeči, místo
aby jen sejmul, zaznamenal operní představení v divadle.
Dopadlo to tak, že se film u nás raději ani nepromítal...
Jen o pár let dřív ale Československo naštěstí ukázalo
Jarmile svou vlídnější tvář. A to hned prostřednictvím
samotného prezidenta Masaryka. Novotnou vřadil do svého
záměru podporovat mladé české umělce, kteří se prosadí ve
světě a pak to své vlasti vrátí. Pomohl Rudolfu Firkušnému
anebo – skrze jeho otce Jana – Rafaelu Kubelíkovi... V
případě mladé pěvkyně to však bylo až neobvyklé.
Jak to
myslíte?
Nepřeháním, kdy řeknu, že na
Jarmile Novotné pracovalo na Hradě deset úředníků. Například
úkolovali naše diplomaty, aby jí pomáhali, a ti se snažili
ostošet, neboť si nemohli nevšimnout, že na tom „starému
pánovi“ záleží. Náš milánský konzul byl pěvkyni oddaně za
patami nejen při triumfu v letní veronské Aréně, ale i při
výuce u pedagoga nebo na zkouškách ve Scale. TGM si s
Novotnou dopisoval, přijal ji přátelsky na Hradě, přestože
přijela se zpožděním. Vznikla domněnka, nikoli neoprávněná,
že ji nejen uznával, ale i platonicky miloval. Kdo ví…
S jeho
synem Janem u klavíru natočila Lidické písně, album českých,
moravských a slovenských písní, které znásobilo světovou
pozornost k údělu Čechů za protektorátu. Ve prospěch
chicagských sokolů vystoupila na koncertě pro desetitisíce
diváků. S českým chlapcem Ivanem Jandlem vytvořila hlavní
roli v poválečném americkém filmu Poznamení. Po roce 1948 jí
tu ale nic z toho nepomohlo... Jaký byl poté její vztah k
rodné zemi?
Když se chtěli po Únoru opět
vrátit do Litně, šéf místních komunistů řekl jejímu
manželovi, že udělal chybu, když ho hned po osvobození
nezastřelil. Přesto Jarmila na Československo nezahořkla. A
veřejně se věnovala víc umění než politice. Za to k ní
místní režim zaujal postoj ve stylu chytré horákyně. Od
šedesátých let se sem směla vracet, později se mohla třeba
nečekaně objevit v Divadle hudby, kde ji lidé v publiku
poznali a aplaudovali jí. Ale koncertovat jí tu komunisté
nikdy nedovolili. Domů se vrátila až posmrtně, spočívá právě
v rodinné hrobce v Litni.
Na knize
jste soustředěně pracoval půldruhého roku. Postupně jste si
jistě utvořil o Jarmile Novotné určitý obrázek. Co vás
nejvíce překvapilo?
Asi to, jak v Americe
přistoupila na veřejný obraz ženy, která stihne být zároveň
hvězdnou pěvkyní i starostlivou matkou. Noviny popsaly její
den: „...po rodinné snídani tráví čas s dětmi u klavíru.
Odpoledne s nimi jde do Central parku a před odjezdem do
Metropolitní opery ještě dohlédne na úkoly...“ To samosebou
nebylo možné, ale tehdejší Amerika to tak chtěla vidět.
Skutečnost byla přitom odlišná. Její manžel pracoval pro
IBM, létal po celém světě, zakládal pobočky. Mnohdy se velmi
dlouho neviděli. Psali si upřímné, někdy až dojemné dopisy
ze svých cest. A o děti musela v domě nedaleko od New Yorku
pečovat chůva.
Při četbě
vašich knih mám pocit, že váš záměr nepsat natěsno platí i v
jiné souvislosti než té, o které jste se zmínil úvodem. Jako
by se váš popis minulosti týkal zároveň i našeho dneška,
prolínal do něj, nastavoval mu zrcadlo. Jde o úmysl, nebo
bezděčnost? Jak vůbec píšete – máte dopředu jasno o ději,
anebo věty jen skrze vás jaksi protékají?
Píšu strašlivě v tom smyslu,
že vůbec nezačínám od začátku. Většinou uprostřed, u nějaké
scénky, konfliktu, ze kterého se mi pak vše odvíjí. Zpětně i
dopředu. Třeba teď začínám pracovat na látce, která se
vlastně taky liší od všeho, co jsem dosud napsal. Vrací se
totiž hodně do minulosti. Ústřední postavou je Jan Amos
Komenský. Zdánlivě bylo o něm už všechno řečeno, je v očích
národa tak dokonalý, až to nudí. Ale přitom to byl muž,
který většinu svého života čelil zkáze, zmaru, porážkám.
Svým i svého světa. Umřely mu děti i manželky, shořela mu
knihovna, církev bratrská se hroutila. Ve stáří se mu jeho
vlastní žáci bouřili, protože prý svým psaním podporoval
události, které měly nas Čechy neblahý dopad. Právem si mohl
připadat bezmála bezcenný. A přece buď souběžně, anebo brzy
poté se začal vývoj ubírat směrem, který lidé jako Komenský
předjímal. Evangelický, protestantský směr nabíral na síle.
Z mozaiky dějů se vynořoval nový společenský řád, pořádek,
který Komenský asi zevnitř nemohl vidět... Otvírám si ten
příběh, jak jsem řekl, od prostředka, od scén s blouznící
mladičkou dívkou jménem Kristina Poniatowska. Pravděpodobně
trpěla epilepsií, měla ovšem při záchvatech porozuhodné
vidiny, obrazy budoucích dějů, které byly natolik
sugestivní, že jim Komenský uvěřil.
Vy sám,
zdá se mi, žijete ve zvláštní dvojkolejnosti. Jako autor
putujete minulostí, studujete prameny a přetváříte dávné
příběhy. Ale zároveň jste člověkem, současníkem, který
nemůže nesledovat, jak se nynější svět po letech zdánlivého
klidu komplikuje. Chcete tím, co jste před chvíli řekl o
Komenském, naznačit něco nám a našemu dnešku?
Možná. Třeba je to teď tak
jako za jeho doby. Vidíme kolem sebe roztříštěnost, neklid,
nečekané hrozby a konflikty. Ale co když se zároveň rodí
něco, co nedokážeme postihnout, natož pojmenovat, protože
vnímáme jen to, co nás denně zavaluje? Kéž by... Už kvůli
našim dětem bych si to přál.
Jiří Vejvoda,
publicista
Foto
Mona Martinů a
Miroslav Martinovský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 14. 9. |
