|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka
Mljetská políčka
Zatímco jsme si blaženě
hověli v průzračné modři moře na pobřeží ostrova, dohasínal
v tu chvíli v dolině nedaleko od nás život starých políček.
S každým naším bezstarostným
pohybem ve vodě zvedla hlavu další semena pýru a bodláků,
ostružiny se svými šlahouny plnými trnů se zakously o pár
centimetrů dál do ještě nedávno obdělávané země a bodláčí
nárokovalo své místo tam, kde zrávaly hrozny. Ani plody
svatojánského chleba už nikdo nesklízel. Ale kdo si toho
všiml? Čmeláci a motýli nerušeně poletovali a třepetali se
nad zarůstajícím polem. Jim plevel nevadil, hlavně když
kvetl. A babočka admirál si ráda odpočívala na řešetláku.
Kdo žije jen rok, ví, co je minulost. Ale i my jsme byli
vinni. Jen jsme ještě nevěděli, že když večer po slané
koupeli stojíme pod sprchou, vysýchají a rozpadávají se
poslední cisterny, v nichž se kdysi shromažďovala voda, aby
zavlažovala. Ale plevel vodu nepotřebuje.
Až jednou nás svedla úzká,
sotva znatelná pěšina vedoucí kamsi vzhůru a my jsme se po
ní vydali, až se nám na vrcholku přímo pod nohama ztratila,
jak to tady pěšiny vůbec rády dělávají; a my jsme najednou
stáli na kraji pomalu zarůstající mýtiny. Ale ne, to nebyla
mýtina, to bylo zpustlé políčko, spíš zahrada, v níž ještě
před časem zrála rajská jablíčka, papriky a zelí, ale i
víno. Vždyť tu ještě stála betonová nádrž se zelenými
stopami postřiku a z kamenů postavená kolna se střechou
plnou děr. Ladem ležící stopy lidské práce. A tu a tam se
ještě krčily klásky zplanělého žita, které tu kdysi sloužilo
chlebu a plackám. Tisíce let potřeboval vítr k tomu, než
navál do skalnatých prohlubní mezi vrchy úrodnou spraš a
celý ostrov protkal malými i velkými ostrůvky dolin. Skoro
dva tisíce let je tu lidé obdělávali a užívali jejich plody
k životu. V tom, jak byly teď ponechány samy sobě, se
nenávratně ztrácel i kus paměti ostrova.
Když náš zrak zbystřel pro
tuto minulost, nacházeli jsme všude její stopy, zpustlé
terasy, zhroucené boudy, opuštěné staré olivy, tu a tam i
fíkovník.
Geologie a historie jako by
tu pracovaly ruku v ruce. Ta první vytvořila podmínky k
životu, lidé je přijali, Římané u přístavu postavili palác
mohutný ještě i v ruinách, křesťané přispěli půdorysem
baziliky, benediktini založili klášter, který přetrval
staletí. Páni ostrova se měnili, ale práce zůstávala tatáž,
s oslem a motykou. Ale půda dolin byla lehká a úrodná a své
lidi uživila.
Jenže teď už jich nebylo
potřeba, práce na poli se vyžila. Stačilo nakoupit v
supermarketu. A vavřín, myrta, kručinka, jalovec, kostřava,
všelijaké bodláčí, ostružina se svými dlouhými šlahouny, ani
řešetlák nezůstal pozadu, se už hotovily políčka po dvou
tisíciletích práce vrátit neprůchodné divočině. V opuštěné
zahradě stvoření se už jen tři osamělé kozy pokoušely ze
svého chlívku bez střechy dosáhnout na lusky svatojánského
chleba.
Žně nahradila turistická
sezona. Žádný osel už nehýkal a nenesl na zádech těžký
náklad z pole, ani slepice už nekdákaly a po prasatech,
která tu také kdysi musela být, se slehla země. Možná že
právě na místě jejich kotců vystavěli hotel. Tomu aspoň
odpovídali chronicky přežraní hosté, kteří na jedno posezení
snědli to, co tady dřív lidem stačilo na týden.
Jen kruhem kamenů obroubený
mlat, který se ukazuje návštěvníkům ostrova, tu zůstal jako
znamení, že se tu kdysi selo, sklízelo a mlátilo obilí. Ale
cesta Národním parkem vede i podél malého pustnoucího
políčka. Toho si nikdo nevšimne. A přece i ta tisíciletí
obdělávaná a pomalu zarůstající políčka patří k památkám
ostrova stejně jako klášter benediktinů, románská bazilika a
římský palác.
Ale chtěl by člověk sám žít
ten „přírodní“ život, který se tu kdysi žil? Na zádech tahat
klestí z lesa, s oslem ověšeným pytli se plahočit po
kostrbatých stezkách, umírat při porodu?
A přece: Na jednom z
polozarostlých políček něčí ruka zasadila tři olivy a
pečlivě je podepřela kůly. |
