|
|
Co měl na mysli božský
Leonardo?
Odhalování zapovězených či
přísně skrývaných tajemství s sebou nesla mimořádné, ba
život ohrožující hrozby. Vynořují se v dávných mýtech (třeba
o Amorovi a Psýché) a procházejí – i pod vlivem mnohdy
podivných zákulisních machinací v křesťanství – mnoha
změnami.
Právě církev, zvláště
katolická, se stávala snadným terčem: tak je tomu v románu
(a nyní i ve filmu) Šifra mistra Leonarda (pátek 2. října,
20.20, TV Nova). Vypráví, jak zlověstné tajemství, kvůli
němuž dodnes umírají lidé, obepíná samotného Ježíše Krista:
byl ženatý a zplodil nějaké děti? Znali odpověď na tuto
otázku příslušníci zasvěcených řádů, třeba násilně vyhlazení
templáři, nebo géniové minulosti, ať již to byl Leonardo da
Vinci, či Isaac Newton? A co vlastně obnáší legendární svatý
grál?
Hned na počátku je třeba si
ujasnit, že mozaikovitě roztříštěná Šifra mistra Leonarda,
jak ji sepsal Dan Brown, je thriller módně žonglující s
přitažlivými domněnkami i autentickými kulisami, řekněme
ideální četba při cestě na dovolenou. Stejně pojednal svůj
filmový přepis hollywoodský řemeslník Ron Howard.
Kniha ani film si rozhodně
nelámou hlavu s hodnověrností vyprávěného příběhu: z
nevýslovných ničemností obviní třeba konzervativní církevní
organizaci Opus Dei (která skutečně existuje), hlavní hrdiny
nutí, aby si sáhodlouze vysvětlovali různé (pseudo)odborné
záležitosti i zašmodrchané dějinné události.
Historik Robert Langdon,
odborník přes symboly nejen v umění (hraje jej jakoby
upejpavě Tom Hanks, svého hrdinu dosti křečovitě
ozvláštňující strachem z uzavřeného prostoru), se znenadání
ocitá v podezření, když krvavé stopy od muže zavražděného v
pařížském Louvru vedou právě k němu. Zavilý polda (Jean Reno)
jej předem považuje za pachatele. Langdonovi naštěstí pomáhá
vnučka zesnulého Sophie (Audrey Tautou se pokouší vymanit z
naivistického zakotvení Amelie z Montmartru) a společně pak
unikají z ustavičně strojených nástrah.
Šifra mistra Leonarda,
tvářící se mysteriózně s takovou úporností, že ji stěží lze
vnímat vážně, spoléhá nejen na motiv pronásledování po
nejrůznějších místech Evropy a prolézání reálnými objekty
(počínaje Louvrem a konče různými chrámy), ale také na
pozvolné odkrývání významů zašifrovaných do nápisů, obrazů (Leonardova
Poslední večeře), do starobylých předmětů, v nichž se
skrývají návody pro další pátrání. Umanutě se vrací k
prolínání mužského a ženského prvku v nejrůznějších
kulturách, což v plné míře platí – aspoň podle Browna – i
pro křesťanství. Kniha i filmy dosáhly obdivuhodného ohlasu:
místa, kde se odehrávají, se stávají novodobými poutními
zastávkami okouzlených turistů.
Jan Jaroš, filmový
publicista |
