|
Zprávy
o stavu demokracie
„Bylo léto, horké léto, tak
jak léto má být,“ zpívala kdysi Lilka Ročáková a ten slogan
se mi teď vynořil z hlubin paměti jako vzpomínka na časy,
kdy jsme všichni poslouchali víceméně stejný rozhlas a
dívali se na stejné televizní programy. To už teď nemusíme,
výběr je obrovský a k tomu přibyl nekonečný internet. A tak
jsem se i já letos v létě bavil v tom horku brouzdáním kdesi
mezi YouTube.com, ulož.to a stream.cz a našel si tam spoustu
nových „kamarádů“. Těmi nejvýraznějšími se staly dvě morálně
nejen pokřivené, ale přímo zhroucené postavy – Frank
Underwood a Tonda Blaník. Prvního z nich, politika,
senátora, později prezidenta Spojených států ztělesňuje
skvělý Kevin Spacey a je to hlavní postava amerického
televizního seriálu House Of Cards. Už ve třech sériích
vypráví o tom nejhorším, co si z americké politiky dovedeme
i nedovedeme představit. Na své cestě za kariérou používá
Underwood ty nejděsivější prostředky manipulace s lidmi, se
zákony, s politickou mocí i lidskou důvěrou, neštítí se ani
vražd a ve vypjatých chvílích dokáže vyděsit i méně otrlého
diváka – podívá se do kamery a řekne studeně: „No, co
čumíte?“ A člověk opravdu čumí. Zírá, jak také může vypadat
politický boj v demokratickém státě, a přestože je jako já
odedávna krmen mnoha kritickými či satirickými snímky, jako
jsou třeba Tři dny Kondora nebo Vrtěti psem, esence zla,
kterou představuje svět Franka Underwooda, jeho ženy Claire
či dalších figur, všechno dosud spatřené překonává...
Lobbista Tonda Blaník z
českého seriálu Kancelář Blaník, kterého brilantně hraje
Marek Daniel, představuje tentýž amorální princip jako
hlavní hrdina House of Cards – absolutní politický
pragmatismus. Telefonuje s „Milošem“, „Andrejem“ a jinými
nepříliš imaginárními postavami naší politické scény a radí
jim, jak vládnout. Vymýšlí, jak snadno prosadit co
nejproblematičtější zákony, jak zašantročit státní peníze,
případně se vysekat ze spárů justice... Přestože obraz
politické scény, který Kancelář Blaník předkládá veřejnosti,
je podobně děsivý jako ten ze seriálu House of Cards, divák
většinou řve smíchy – a pokud si po zhlédnutí Kanceláře
Blaník pustí televizní zprávy, má pocit, že seriál
pokračuje. Navíc se mu zdá, že spoustě „kauz“, které mu
média předkládají, najednou mnohem lépe rozumí a vidí je v
nových souvislostech.
Oba pořady, jimiž jsem se
zároveň bavil i strašil v letošním horkém létě, podávají ne
zrovna radostné zprávy o stavu světa. Mně se ale zdá, že nám
nesdělují jen toto. Zároveň přinášejí i poselství o stavu
demokracie. Jaký jiný systém by připustil tak nelítostnou a
nekompromisní kritiku sebe sama a kde jinde než v
demokratickém státě si můžete dělat z veřejných osobností
tak bezuzdnou legraci? Možná jsme silnější, než si
myslíme...
Snad jen jedna věc mě trochu
mrzí: bylo by totiž ještě o něco veselejší, kdybychom se
mohli na Tondu Blaníka koukat ne na internetu, ale na
obrazovce veřejnoprávní televize. To by potom byla
demokracie!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |