www.radioteka.cz

www.rozhlas.cz

Číslo 40 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Kateřinou Kněžíkovou.

 

 

 

 

 


 



Zprávy o stavu demokracie

„Bylo léto, horké léto, tak jak léto má být,“ zpívala kdysi Lilka Ročáková a ten slogan se mi teď vynořil z hlubin paměti jako vzpomínka na časy, kdy jsme všichni poslouchali víceméně stejný rozhlas a dívali se na stejné televizní programy. To už teď nemusíme, výběr je obrovský a k tomu přibyl nekonečný internet. A tak jsem se i já letos v létě bavil v tom horku brouzdáním kdesi mezi YouTube.com, ulož.to a stream.cz a našel si tam spoustu nových „kamarádů“. Těmi nejvýraznějšími se staly dvě morálně nejen pokřivené, ale přímo zhroucené postavy – Frank Underwood a Tonda Blaník. Prvního z nich, politika, senátora, později prezidenta Spojených států ztělesňuje skvělý Kevin Spacey a je to hlavní postava amerického televizního seriálu House Of Cards. Už ve třech sériích vypráví o tom nejhorším, co si z americké politiky dovedeme i nedovedeme představit. Na své cestě za kariérou používá Underwood ty nejděsivější prostředky manipulace s lidmi, se zákony, s politickou mocí i lidskou důvěrou, neštítí se ani vražd a ve vypjatých chvílích dokáže vyděsit i méně otrlého diváka – podívá se do kamery a řekne studeně: „No, co čumíte?“ A člověk opravdu čumí. Zírá, jak také může vypadat politický boj v demokratickém státě, a přestože je jako já odedávna krmen mnoha kritickými či satirickými snímky, jako jsou třeba Tři dny Kondora nebo Vrtěti psem, esence zla, kterou představuje svět Franka Underwooda, jeho ženy Claire či dalších figur, všechno dosud spatřené překonává...

Lobbista Tonda Blaník z českého seriálu Kancelář Blaník, kterého brilantně hraje Marek Daniel, představuje tentýž amorální princip jako hlavní hrdina House of Cards – absolutní politický pragmatismus. Telefonuje s „Milošem“, „Andrejem“ a jinými nepříliš imaginárními postavami naší politické scény a radí jim, jak vládnout. Vymýšlí, jak snadno prosadit co nejproblematičtější zákony, jak zašantročit státní peníze, případně se vysekat ze spárů justice... Přestože obraz politické scény, který Kancelář Blaník předkládá veřejnosti, je podobně děsivý jako ten ze seriálu House of Cards, divák většinou řve smíchy – a pokud si po zhlédnutí Kanceláře Blaník pustí televizní zprávy, má pocit, že seriál pokračuje. Navíc se mu zdá, že spoustě „kauz“, které mu média předkládají, najednou mnohem lépe rozumí a vidí je v nových souvislostech.

Oba pořady, jimiž jsem se zároveň bavil i strašil v letošním horkém létě, podávají ne zrovna radostné zprávy o stavu světa. Mně se ale zdá, že nám nesdělují jen toto. Zároveň přinášejí i poselství o stavu demokracie. Jaký jiný systém by připustil tak nelítostnou a nekompromisní kritiku sebe sama a kde jinde než v demokratickém státě si můžete dělat z veřejných osobností tak bezuzdnou legraci? Možná jsme silnější, než si myslíme...

Snad jen jedna věc mě trochu mrzí: bylo by totiž ještě o něco veselejší, kdybychom se mohli na Tondu Blaníka koukat ne na internetu, ale na obrazovce veřejnoprávní televize. To by potom byla demokracie!

Jan Burian, písničkář a spisovatel


  Zprávy o stavu demokracie
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Co měl na mysli Leonardo?
  
Dívejte se
 
  Protektorátní Prahou...
   Nalaďte si