|
|
Kateřina Kněžíková, operní zpěvačka
 V
létě jste strávila měsíc s rodinou v Salcburku, který žil
mozartovským festivalem. Jak se vám líbila inscenace
Figarovy svatby, v níž zpíval váš muž Adam Plachetka hlavní
roli a kterou měli čeští diváci možnost vidět na ČTart v
opožděném přímém přenosu?
To byla nejlepší inscenace
Figarovy svatby, jakou jsem kdy viděla. Je vyvedena do
nejdrobnějšího detailu, všichni, kdo se jí účastnili, na ní
pracovali s velkým zaujetím. Nejvíc na ní oceňuji scénu,
který byla důmyslně vyvedena do několika malých pokojů a
chodeb. Divák mohl sledovat nejen průběh hlavních scén, ale
současně to, co se děje v ostatních částech domu. Myslím, že
líp už to nešlo. Byla to moderně pojatá režie, která nešla
proti hudbě ani libretu.
Manželův
zpěv se vám líbil, předpokládám…
Manžel se mi líbí vždycky, i
když k sobě navzájem máme drobné výhrady. Ale to jsou jen
drobnosti, které zlepšují celkové portfolio techniky a
dalších dovedností.
Po
mateřské dovolené jste se vrátila v ohromné pěvecké kondici,
navíc váš hlas doznal slyšitelných změn – je plnější,
sytější. Hrálo v tom zásadní roli mateřství, nebo jsou i
jiné příčiny?
Zřejmě je to kombinace dvou
zásadních faktorů. Asi před čtyřmi roky jsem začala pracovat
s Markem Pinzowem, korepetitorem u nás v Národním divadle,
který mi dal trochu jiný pohled na pěveckou techniku, a svou
kladnou roli sehrály i hormonální změny v těhotenství a
mateřství. I já mám pocit, že nyní je můj hlas plnější a
vyrovnanější. Zpívá se mi teďmoc dobře.
Jaké to
je, když se vracíte po mateřské a čeká vás první
představení?
Řada mých kolegyň se vrací
do divadla po pár měsících či týdnech a vlastně si ten
výpadek ani neuvědomují. Já jsem si ale dala na čas – a moje
hlasivky mi teď děkují –, vracela jsem se velmi pozvolna.
Adélka se narodila vloni v květnu, od září jsem pak měla pár
koncertů, ale na jeviště jsem se vrátila až v prosinci.
Trochu jsem se toho bála – ne snad pěvecky, ale že
představení neutáhnu fyzicky. Byla to Adina v Nápoji lásky a
připravovala jsem se na to velmi poctivě. Už generální
zkoušku jsem si velmi užila, a když pak po představení
spadla opona, zakřičela jsem si: „Jó, to mně chybělo!“
Přemýšlíte
o tom – podobně jako váš muž, který se pouští do Smetany,
Dvořáka, Wagnera –, že se vydáte do oblasti jiného
repertoáru, než jsou mozartovské role?
Můj muž si to může dovolit,
je v jiné pozici. Když jeden organizátor nabídnutou
dramaturgii odmítne, přijme ji jiný. U mě je to složitější.
Zaregistrovala jsem, že můj hlas už chce jinam, ale Národní
divadlo to tak zatím bohužel nevnímá. Já ale věřím, že se
karta obrátí.
Vy jste se
nesnažila vedení opery Národního divadla ukázat, kam jste se
posunula?
S šéfem opery Petrem
Kofroněm proběhlo pár schůzek, vyměnili jsme si několik
mailů, ale vždycky mi bylo řečeno, že role, o kterých
uvažuji, jsou mimo můj obor. Je to pro mě velmi neutěšená
situace, protože si myslím, že vedení opery vlastně ani
neví, co teď v krku nosím. Přitom nazrál čas přejít k
Mařence, k Fiordiligi v Cosi fan tutte, k Micaele v Carmen,
k belcantovským rolím, možná i k vysněné Violettě… Nicméně
jsme se dohodli, že si mě pan šéf Kofroň a další dirigenti z
divadla poslechnou a rozhodnutí o případném vstoupení do
rolí proběhne na základě předzpívání. Sice je to neobvyklé
po skoro deseti odzpívaných sezonách v Národním divadle, ale
jinou možnost zatím nemám.
Mařenku
však budete zpívat 28. října v Národním divadle
moravskoslezském v Ostravě…
Původně měla být ta
představení dvě, to další, prosincové, jsem už ale musela
odřeknout, protože se chystáme být jako rodina zase chvíli
spolu. Od konce prosince budeme všichni v Houstonu, kde bude
Adam zpívat v tamější opeře. I to jedno představení mi však
stojí za to. Ostravská Prodaná nevěsta je mou srdeční
záležitostí. Už jsem mnohokrát říkala, že kvůli Mařence Evy
Dřízgové- Jirušové jsem začala zpívat, ona je moje láska a
jako Mařenka je nepřekonatelná.
Ostravská
opera k vám byla v minulých letech poměrně štědrá. Teď i tam
role řídnou…
Neumím na to najít správnou
odpověď. Nejspíš to bude změnou vedení a to jde ruku v ruce
i s jinou představou o obsazování. Snažíme se najít nějakou
spolupráci, ale prozatím je situace pro mě nepříznivá.
Kromě toho
zpíváte v libereckém představení Donizettiho Dona Pasquala
Norinu…
… a velmi se těším na
plánovanou spolupráci s Jiřím Heřmanem v Národním divadle
Brno. To bude velmi zajímavý projekt – Jiří spojil do
jednoho večera operu Dido a Aeneas a Epos o Gilgamešovi.
Všechno, na co Jiří Heřman sáhne, má pro mě punc kvality a
výjimečnosti.
Zejména po
vašem pěveckém recitálu na Pražském jaru se objevily
recenze, které zdůrazňují vaše přednosti v interpretaci
písní. Lze říci, že k písním zpěvák dospěje věkem?
U mě ani ne. Já jsem se na
písních vyučila. Když jsem přišla na konzervatoř, byla jsem
takové pískle a dlouho jsem zpívala jenom písňový repertoár.
Zamilovala jsem si ho a cítím se v něm jako ryba ve vodě.
Liszt, Strauss, Schumann, Dvořák, to jsou mí zamilovaní
autoři.
Novináři
vám opakovaně pokládají otázky, jak se vyrovnáváte s úspěchy
svého manžela, zda nežárlíte na jeho popularitu a podobně.
Není vám to nepříjemné?
Na to se mě dotazují úplně
všichni… Samozřejmě že se přizpůsobuji chodu rodiny, Adélka
je malinká a vyžaduje hodně času. Ale my jsme si
nepořizovali dítě, abych řešila, jak stíhat zkoušky,
vystoupení, představení, cestování, abych byla od rodiny
pryč. Vzhledem k tomu, že Adam je pryč skoro neustále,
vzniká tu dojem, že já si ukrajuju ze své kariéry, ale já to
tak opravdu nevnímám. Myslím, že pracuju dost, a mít takovou
světovou kariéru, jako má můj muž, to se opravdu nepoštěstí
každému. A také na to každý nemá.
Navíc to
obnáší dost velký tlak…
To zřetelně vidím třeba ve
Vídeňské státní opeře, kde jsou na pěvce kladeny opravdu
velké nároky. Nevím, jestli bych to zvládla a jestli bych to
také chtěla. Dávám přednost práci s dobrými muzikanty a není
pro mě podstatné, zda to má být ve Vídni, v MET, ve Scale
nebo v Národním. Vždyť u nás máme úžasné umělce, s kterými
se výborně spolupracuje. Nechápu, proč hodně lidí padá před
zahraničními hvězdami, proč rozdělujeme umělecké výkony na
ty české a pak ty světové. Jak by to tu vypadalo, kdyby se
všichni sbalili a odešli do zahraničí?
Přesto,
nezatoužíte někdy po změně?
Věřím tomu, že když budu
pracovitá a dostanu příležitost se někde ukázat, může i
nějaká nabídka přijít, ale musím být také realistka. Pro
začátek zahraniční kariéry už prostě nemám ideální věk. Jsem
v jiné pozici než mladinké výborné a skvěle disponované
zpěvačky. Ale neželím toho. Žiju si svůj život, který mě po
všech směrech naplňuje.
V
nejbližší době se kromě jiného chystáte na vystoupení na
Strunách podzimu, a to v neobvyklém projektu…
Budu zpívat sopránové sólo v
Marketě Lazarové. Hudbu Zdeňka Lišky přepracoval do
koncertní podoby Petr Ostrouchov. Jde spíš o vokální
vyjádření hudby, občas proložené latinským textem. Těžíště
je v instrumentální hudbě, hlas by se měl spíše jen nést a
dokreslovat atmosféru. Jsem na to moc zvědavá, film i hudbu
k němu dobře znám, mám pocit, že to bude velmi zajímavý
večer.
Co doma
poslouchají operní zpěváci?
Plachetkovi doma poslouchají
operu. Protože to jsou operní zpěváci, kteří jsou padlí na
hlavu. Vzhledem k tomu, že se učím víc nových věcí než Adam,
poslouchám to, co mě čeká, abych si udělala názor na
interpretaci, abych slyšela různé pěvce… Nebo jsou to opery,
které neznáme, či chceme slyšet jiné pojetí. V poslechní
době se k tomu přidaly i klasické muzikálové melodie, takže
je to pestré, a vzhledem k tomu, že máme šestnáciměsíční
dceru, prokládáme to různými lidovkami a písničkami. Takovou
tu běžnou muziku slyšíme jen jako kulisu v autě.
V srpnu
jste měla příležitost vést se svým mužem mistrovské kurzy v
rámci festivalu Jarmily Novotné v Litni. Jaká to pro vás
byla zkušenost?
Váhala jsem, zda tuto
nabídku přijmout, protože sama upřednostňuji starší zkušené
učitele, ale nakonec jsem došla k názoru, že i pohled jen o
něco málo starší zpěvačky může být mladým adeptům opery k
užitku. Při té příležitosti jsem si znovu uvědomila, jak to
mají mladí zpěváci u nás v současnosti těžké. Když jsme
začínali my s Adamem, měli jsme velké štěstí, že jsme díky
Jiřímu Heřmanovi nebo Jiřímu Nekvasilovi dostávali
příležitosti zahrát si a zazpívat v divadle. Dnes jako by
byly dveře divadel pro mladé zabetonované a „hraje se“ na
počty čárek v úvazcích lidí v angažmá. Ale kde mají ti mladí
získávat zkušenosti než v malých rolích na scéně?
Soustavná
práce s mladými talentovanými lidmi jako by dnes v oblasti
opery chyběla. Tím, kdo však na péči o mladé nezanevřel, je
Jiří Bělohlávek. Setkala jste se s ním pracovně?
My jsme se dlouho míjeli. O
to víc mě potěšilo, když jsem byla panem dirigentem oslovena
na spolupráci. Na letošní Smetanově Litomyšli to bylo
Dvořákovo Requiem a pro příští rok chystáme koncertní
provedení Janáčkovy Její pastorkyně. Je jedním z mála, kdo
se tolik angažuje v podpoře mladých umělců. Moc si ho za to
vážím, protože dnes je u nás opravdu výjimkou. Nesmíme přece
ustrnout, je třeba o žánr opery stále pečovat, rozvíjet ho,
starat se o nástupce… Je to naše povinnost.
Říkáte, že
opera není žánr, kde by se zrovna trhaly dveře. Dovolím si
vám oponovat – v rámci přehlídky operních představení z celé
republiky i ze Slovenska jsou v Praze představení vyprodaná.
Sama říkáte – v Praze. Lidi
čekají, až se jim to představení přiveze a dostanou ho
naservírované na stříbrném tácu. Vím, že v tom hrají roli
finance i čas, ale lidé, kteří operu opravdu milují, za ní
cestují. Jezdí za zpěváky, které chtějí slyšet… I to je
rozdíl mezi námi a světem. U nás se chodí na titul, ve světě
se chodí na zpěváky. To ovšem vyžaduje dlouhodobou práci a
úsilí. Všech – vedení divadel, novinářů, kritiků, je třeba o
talentovaných lidech psát, dostávat je do povědomí. Zdá se
mi, jako by se u nás jen kritizovalo a hanělo, ale nic se
pro zlepšení nedělalo. Vždyť třeba jen v Národním divadle je
spousta kvalitních zpěváků, o kterých se takřka neví.
O vás je
známo, že na operní zpěvačku oplýváte nebývalou nezištností.
Co vás vede k tomu, propagovat konkurenci?
Na to se nedá přesně
odpovědět. Nesnáším nespravedlnost, myslím, že se slušností
se dál dojde. Nemůžu se chovat jinak, než jaká je moje
přirozenost. Takže jestli působím nezištně, je to pro mě
velká poklona. Beru jako štěstí, že se neužírám žárlivostí
vůči svým kolegyním, vždyť takhle jsem mnohem spokojenější.
Já jim opravdu přeji. O operu přece jde, ne?
Alena
Sojková
Foto
Mona Martinů a
Hana Smejkalová
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 21. 9. |
