|
|
Co proroci uměli a umělci
prorokovali
Kdo byl dřív, umělec, nebo
prorok? Výstava v pražském Veletržním paláci (otevřena je do
18. října) nedává jasnou odpověď, nesoutěží. Říká ale
důležitější věc: Umění by mělo něco říkat, sledovat
myšlenku, vizi, prostě být obsahové bez ohledu na výraz.
 
Tak se mohly pod jednou
střechou, pod jednou hlavičkou sejít tak různé tvůrčí
osobnosti jako Schiele a Beuys, Kupka nebo Hundertwasser,
Diefenbach a Vogeler. Celkem jich je v galerii čtrnáct,
přičemž časový rámec jejich dostaveníčka dávají roky 1872 a
1972. Průvodní leták anoncuje na tři sta padesát vystavených
děl, ovšem těžiště výstavy je v dokumentaci, klasických
pláten je tu zhruba čtvrtina. Ale o to nejde. Jde o jasný a
nosný koncept, který funguje, přestože výstava se omezuje na
německojazyčnou oblast. Premiéru měla letos na jaře ve
Frankfurtu nad Mohanem.
Vidění a
hitlerjugend
Proč závěrem rok 1972, je
zřejmé. Šedesátá léta minulého století byla ve světovém
umění poslední dekádou, kdy se dělo něco nového, pak už se
jenom postmoderně recyklovalo. Ale proč úvodem rok 1872?
Tehdy přijali Karla Wilhelma Diefenbacha na mnichovskou
akademii. Měl talent a brzy uspěl. O dekádu později ale
zažil zjevení, které mu radikálně přesměrovalo život –
vyrazil změnit svět pod praporem naturismu a pacifismu. V
jeho stopách vyšli brzy další „bosonozí“: Gusto Gräser,
Gustav Nagel, Friedrich Muck-Lamberty, Ludwig Christian
Haeusser. Jejich víra v lepší zítřky měla většinou
křesťanský kořen, ale míchaly se do ní i vlivy jiných
náboženství, třeba buddhismu, jak svědčí lotosový květ,
který se objevuje na několika plátnech. František Kupka pak
obrazem Cesta ticha (1903) naznačil alianci s božstvy ještě
daleko staršími a temnějšími, třeba staroegyptskými.
Učitelé měli samozřejmě své
žáky. Zatímco první sledovali spíš náboženskou dimenzi,
druzí šli cestou sociální revoluce. Ne každý se jako prorok
úplně vyvedl. Třeba Heinrich Vogeler propadl na čas
leninismu. Jörg Immendorff onemocněl maoismem. Ostatně jeho
učitel Beuys byl za války členem Hitlerjugend. Podobně
Hundertwasser. Jejich boje pod hlavičkou „sociální plastiky“
nebo ekologické architektury tím trochu ztrácejí kredit.
Jako by se tihle proroci potřebovali vykoupit především sami
ze svých hříchů. Jako by žádali svým dílem o odpuštění.
Ostatně ani Diefenbach, který to celé spustil, nebyl čistý
ideál: spekuluje se, že vidění k němu přišlo v důsledku
osobnostní proměny, kterou prodělal po drastické léčbě
syfilidy.
Co je
nejdůležitější
Pokud ale necháme
„proroctví“ a životní peripetie na pokoji, zůstanou ve
většině případů neobyčejně silná, průrazná díla, mnohdy
vlastně definující styl – viz Kupka v abstrakci, Schiele v
expresionismu. Podobně mají své kvality Diefenbachovy nebo
Höppenerovy příspěvky k výtvarnému symbolismu, Baaderova
koketerie s dada nebo Schröder-Sonnensternovy práce v linii
art brut; jeho napůl satiry, napůl vize jsou zřejmě
největším objevem pražské výstavy. Nakonec i Gräser, Nagel,
Muck-Lamberty a Haeusser se dají číst jako umělci. Jejich
prorocké tažení, které je na výstavě vydatně zdokumentováno
mimo jiné ve fotografii, fungovalo vlastně jako umělecká
akce nebo happening svého druhu.
Výstavu Umělci a proroci je
dobré vidět z několika důvodů. Za prvé: Ukazuje, že v každé
angažovanosti je negativní potenciál, který může skončit
genocidou; a je jedno, jestli pod rudým, nebo hnědým
praporem. Za druhé: Ukazuje, že motivace proroků k tomu, aby
šli volat po lepším člověku a šťastných zítřcích, můžou být
opravdu jakékoli. A za třetí: Ukazuje, že výrazný umělec je
prorokem, aniž by musel svoje prorokování tematizovat.
Je jasné, co z toho je
nejdůležitější.
Radim Kopáč, výtvarný
a literární kritik |
