|
|
 Přines
džbánek nahořklého…!
I ti, kteří nepijí pivo a
pivní kulturou pohrdají, asi musí uznat, že „škopek“ čili
„bahno“ je českým a zvláště pražským kulturním a
společenským fenoménem. Zlatou dobu pivnic v období od
počátku 19. století do meziválečných let mapuje kniha
etnologa a historika Karla Altmana. Zábavnou formou líčí
historii pražských lidových hostinců, hospod a šenků, zkoumá
složení kmenových hostů neboli štamgastů jednotlivých pivnic
a podniků. A přidává pikantnosti – třeba o tom, jak vlastně
do Prahy pronikl ležák značky a typu Pilsen a která z dodnes
existujících pražských hospod hrála v té plzeňské expanzi
zásadní roli. Knihu Praha u piva vydává nakladatelství
Vyšehrad ve výpravné grafické podobě, s využitím řady
dobových ilustrací a karikatur.
Brněnský znalec historie
pražských hospod čerpal z bohatého rejstříku pramenů, od
odborné literatury a příruček přes memoáry a korespondenci
významných osobností až po dobový tisk či staropražské
kuplety z kabaretů a šansonů. A tak je jeho kniha neobyčejně
barvitá a plná zajímavostí. Dozvíme se třeba, že výraz
„pařit“ – ve smyslu popíjet až do zemdlení – není zdaleka
novodobý, neboť na něj upozorňoval už Ignát Herrmann v roce
1884. Autor románu U snědeného krámu také věděl, že kdo
„paří“, je za čas jak „houba“, neboť ta – slovy proslulého
redaktora a spisovatele – „dobře táhne“.
Pivem se na přelomu 19. a
20. věku občerstvovala patrně celá pražská novinářská obec.
Leckteří z žurnalistů měli své oblíbené lokály a taky
zavedené zvyklosti: podivínský lokálkář jednoho z předních
deníků Seidl například přicházel vždy po osmé večerní do
Českobudějovické pivnice v Ostrovní ulici na Novém Městě –
sotva dosedl, musel mít první půllitr, s druhou sklenicí
vyžadoval bez řečí podat míchaná vajíčka, s třetí rovnou
platil a hned poté odcházel…
Historky podobného druhu
jsou tím nejvděčnějším, co erudovaná a pečlivě připravená
publikace nabízí. Tak ještě douška na závěr: Mezi milovníky
piva patříval i malíř Mikoláš Aleš. Když nebyl v hospodě
osobně, posílal si se džbánkem manželku. Ale nebyl by to on,
kdyby jeho výzva k cestě do výčepu byla pronesena jen tak,
ledabyle. Manželku vyzýval básnivými slovy „Přines džbánek
nahořklého, ať srdce pozbude tesknoty!“ a svou „holbu piva“
musel mít na stole vždy, když pracoval. Což bylo s výjimkou
hodin určených ke spánku vlastně pořád…
Milan Šefl,
publicista |
