Číslo 40 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Kateřinou Kněžíkovou.

Milan Kruml, mediální analytik

Kačer slaví stovku

Mít za sebou stoletou historii, to už něco znamená. I ve světě médií. Zvláště pak, pokud jde o týdeník, který si předsevzal současně bavit čtenáře a pranýřovat nešvary ve společnosti, zejména pak na politické scéně. Spoutanému kačerovi nebo Kachně v řetězech (výběr správného překladu ponechávám na čtenáři), tedy časopisu Le Canard enchaîné, to už desítky let jde skvěle. Jeho první číslo se objevilo 10. října 1915 a od té doby se list příliš nezměnil. Vychází každou středu, netiskne reklamy, má pořád jen osm stran velkého, takzvaného světového formátu, a kromě červené barvy, používané pro titulky a linky, je stále konzervativně černobílý. Na nedostatek čtenářů si přesto nemůže stěžovat. K těm pravidelným patří i francouzští politici a podnikatelé – ti ovšem otevírají stránky Spoutaného kačera s jistými obavami.

Sté výročí tuzemská média téměř nezaznamenala, čestnou výjimkou byl Adam Černý, komentátor Hospodářských novin, který se věnoval „Kačerovi“ na stanici Plus Českého rozhlasu. Zmínil se mimo jiné i o tom, proč se francouzští politici netěší z toho, pokud se o nich týdeník zmíní.

„Kačerovy informace ze zákulisí dokázaly pohřbít kariéru nejednoho politika, například když na někdejšího prezidenta Valéryho Giscarda d’Estaing prasklo, že dostal darem diamanty od jednoho z nejkrvavějších afrických diktátorů Jeana-Bedela Bokassy. Letos se musel kvůli týdeníku poroučet šéf největšího odborářského svazu CGT Thierry LePaon, protože týdeník odhalil, že za renovaci svého služebního bytu utratil desítky tisíc eur,“ vysvětlil Adam Černý. Z početných odhalení týdeníku lze připomenout také milionový podvod největšího ropného koncernu v zemi, Elf Aquitaine, na který Le Canard enchaîné přišel v roce 1984.

Nicméně s oním stým výročím je to přece jen poněkud komplikovanější. Je pravda, že Le Canard enchaîné začal vycházet v září 1915, ale brzy byl zase zastaven, protože si zakladatelé nebyli jisti konceptem – a tak druhý zrod týdeníku nastal 5. července 1916. Mít narozeniny dvakrát za rok – to už je jistá známka výjimečnosti.

A o té není sporu. Německý deník Süddeutsche Zeitung jej označil „za nejoriginálnější součást moderní evropské novinové kultury“. Mimochodem Le Canard je ve francouzštině lidový výraz označující obecně noviny a název týdeníku se vztahoval k listu L’Homme enchaîné, který v té době vydával politik a publicista Georges Clemenceau.

Zakladateli týdeníku byli anarchisté, manželé Maurice a Jeanne Maréchalovi, kteří chtěli humorem bojovat proti válečné propagandě a dělali si vlastně legraci téměř ze všeho – z armády, církve, politiků a všech, kteří vedli válku s velkými slovy a s cizí krví – daleko od fronty ve vládě, v parlamentu i novinách. K autorům týdeníku patřili například Anatole France, Tristan Bernard, Jean Cocteau nebo Romain Rolland. V době okupace týdeník nevycházel, v prvních letech po válce zato zažíval své nejlepší časy – s nákladem půl milionu výtisků se stal nejvýznamnější francouzskou satirickou tribunou.

Pozoruhodná je směs, kterou Le Canard enchaîné týdně co týdně míchá – vedle satiry, karikatur a humoru totiž nabízí i seriózní informace a investigativní žurnalistiku a díky tomu je pro politiky tak nebezpečný. Nad satirou se dá mávnout rukou, pokud je ovšem doplněna profesionálně odvedenou rešeršní a investigativní prací, už se jen těžko dá prezentovat jako „legrace“. A to je i důvod, proč si tento list pravidelně kupuje tři sta tisíc lidí týdně.