Číslo 40 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Kateřinou Kněžíkovou.

Milan Slezák, komentátor ČRo

Strašidelná Černomyrdinova poučka

Bývalý ruský premiér Viktor Černomyrdin proslul povedenými bonmoty. Nejraději mám tento: „Chtěli jsme to udělat co nejlépe, dopadlo to jako vždy.“ (Občas se objevuje nepatrně odlišné znění, ovšem vyznění je rovnocenně strašidelné.) Používám ten výrok s chutí a často, protože když člověk soustavně sleduje, jak se ve světě dělá politika nebo i obchody, uvědomí si, že pokud chce být stručný, mnohdy nenajde výstižnější komentář. Jeden čerstvý příběh z ciziny, k němuž Černomyrdinovo konstatování skvěle pasuje, vám odvyprávím. Jenže vy si teď nejspíš říkáte: Panáčku, po jiných Černomyrdinem bezstarostně házíš, a sám se v něm nikdy nevidíš? To ti vše jde tak skvěle od ruky? Znáš podobenství o třískách v cizích očích a břevnu ve vlastním zraku? Inu, věřte nevěřte, Černomyrdinův slogan je mi spolehlivým průvodcem i ve vlastním životě. A kdy naposledy jsem se snažil udělat něco nejlépe, a pak to dopadlo jako vždycky? Nedávno, koncem srpna.

Mám zahrádku, která nese určité rysy takzvané permakultury. O ní podrobněji jindy, teď je důležité, že na svahu pod jablečným kordonem tvarovaným dle zásad pánů Bouchého a Thomase nijak zvlášť nehubím kopřivy. Kterým se tu proto daří. Kopřivy vytahují z hlubší půdy důležité živiny. Je z nich dobrý špenát a skvělá polévka. Velikonoční nádivka je bez nich nepředstavitelná. Mladé, ještě nekvetoucí části rostlin se výborně uplatní v kompostu, kterému dodají dusík, a jak se v něm rozkládají, dovedou ho zahřát na žádoucí teplotu. Rostlinná jícha připravená z kopřiv sice není sice pro slabé povahy, páchne pekelně, avšak rostliny ji milují. Kdysi jsem se také dočetl, že odvar z kopřivy může zmírňovat projevy alergie – a já jsem alergik. Tak jsem rok co rok pil čaje z kopřiv. Docela mi chutnaly, a buď mi alergii tlumily, anebo jsem si to aspoň zdárně namlouval. A nyní se vžijte do mé kůže. Koncem srpna se na vás z mezky pod jabloněmi usměje kopřivová plantáž, jež se po posledním posečení opět pyšní mladými lístky, a ty lístky volají silným hlasem: „Pojď nás ochutnat, letos jsi ještě kopřivový čaj neměl, a my už tu za chvilku nebudeme!“ Toť se ví, že si utrhnete, a abyste se odškodnili za prostoj, dáte si do hrníčku ne dva, ne tři listy jako obvykle, nýbrž lodyhu odhadem s patnácti listy.

A toto protialergické opatření vám následně stejně jako mně přivodí parádní alergickou reakci. Kopřiv byla zkrátka přespříliš. Otekla mi tvář, oči zeštěrbinkovatěly, špatně se mi mluvilo, jedlo, pilo i dýchalo. Následky přetrvaly do druhého dne, kdy jsem musel hodně hodin strávit za volantem, a nemohl jsem si tak vzít fádní, avšak spolehlivé chemické antialergikum. Ohlas u známých byl samozřejmě tentýž jako u mého nejhoršího úrazu. Řekněte někomu, že jste musel zůstat čtyři měsíce doma poté, co jste jako úplně střízlivý dvakrát upadl na cestě do hospody. Už nestačíte doříci, že jste šli po sněhu, pod nímž byl led: ten člověk vás zná a zná vaše oblíbené výroky, hned se řehtá, hned sem tahá Černomyrdina.

Ale k tomu slibovanému zahraničnímu příběhu. Izraelci začali před pár lety plesat: objevili v Středozemním moři mocná ložiska zemního plynu a už se viděli v pozici nejen energeticky soběstačné země, ale i velkého exportéra. Jenže to chtěli udělat co nejlépe. Dohodu mezi texaskou firmou Noble Energy a jeho izraelskou partnerkou Delek Group napadl šéf úřadu pro hospodářskou soutěž. Konal svou práci: chtěl, aby nikdo nemohl říci, že zahraniční partner si přivlastňuje příliš velký podíl na zisku – ovšem znamenalo to zdržení. Těžba se nemohla rozběhnout naplno. A možná se naplno ani nikdy nerozběhne. Mezitím totiž Italové našli v egyptských vodách ještě větší plynové ložisko. Těžba tu bude snazší, a tudíž levnější. O egyptský plyn tak asi bude větší zájem než o ten izraelský.