|
|
Světoobčan starostmi, Čech jako člověk...
Olga Scheinpflugová charakterizovala Karla Čapka těmito slovy:
„Světoobčan starostmi, Evropan kulturou a Čech jako člověk.“
Čapka někde uvnitř jistě těšila jeho světovost, ale hlavní
poslání viděl v péči o půdu domácí. Svou zem považoval za
hlavní tepnu svého srdce, vděku se však za svého života příliš
nedočkal. Málokdo musel snést tolik urážek a útoků. A přece
čas vykrystalizoval vzpomínku na něj v zářivý a nehasnoucí
odlesk.
Osudový 25. prosinec
 Na
Boží hod vánoční tragického roku 1938 přišla ta kritická
chvíle. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty. Celá země
žila ve stínu mnichovské dohody, jako by měly vánoční strom
zdobit rampouchy napětí a slzy nejistoty. Už dlouho se
zesláblé Čapkovo tělo bránilo horečkám, silné rýmě a dávivému
kašli. Už kolik dnů mu jeho nemocná páteř nedovolovala ležet.
Seděl obklopen polštáři, se stráží kyslíkové bomby u hlavy
postele. Přestával vidět. Bůhví proč dostal najednou nápad, že
se ještě chce dotknout země. Ale slabé tělo to nedovolilo.
Skácel se k zemi.
Za dva týdny by byl slavil devětačtyřicátiny. Zemřel člověk,
který patřil k ruchu stavby první republiky jako málokdo. A
najednou se v rozrušené době nenašlo místo, kde by mohla být
jeho rakev k rozloučení vystavena. Dveře Pantheonu Národního
muzea i Národního divadla, které z Čapka-umělce dlouho žilo,
zůstaly uzavřeny a na zlaté kapličce nebyl ani vyvěšen černý
prapor.
Ještě 8. prosince naposledy přijel s Olgou na Strž, na své
letní sídlo, aby jí ukázal, co se tu od podzimních záplav
změnilo. A také aby se pochlubil, jak nejen řemeslníci, ale i
on sám s přítelem Ferdinandem Peroutkou přiložil ruku k dílu.
Jenomže právě tady nastydl. A přišlo to nejhorší. Měl oslabené
tělo i duši. Příliš dlouho trvalo štvaní anonymů a bohužel i
bulvárního a pravicového tisku a představitelů katolické
inteligence. Čapek byl unaven tím dlouhým burcováním velmocí,
voláním po obranných silách lidské společnosti, ve které
věřil. „Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v
dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila
duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly;
celý národ s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři
i právníky!“
 Nechápal
to. To byla největší rána, kterou dostal. Na konci listopadu
za ním přijel na Strž anglický žurnalista magazínu Esquire,
aby mu nabídl odjezd na „mírový ostrov“. Doma, vysvětloval mu,
to s vámi dobře nedopadne. Jen vrozená slušnost velela
hostiteli odpovědět mírně, leč jasně: „Nic nechci a nic
nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi
vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal.
Můžete mi vrátit mou zem? My country? Proč se o mne zajímáte,
jestliže jste se v Mnichově nezajímali o mou zemi?“ Se stejnou
odpovědí se vrátila domů i novinářka Erika Mannová, ačkoliv to
byl právě Karel Čapek, kdo nabídl Mannovým úkryt před
fašismem.
Snad ještě zbývá říct, že když si v březnu roku 1939 přišlo
pro Karla Čapka gestapo, byl již tři měsíce po smrti. Německá
tajná policie ho zapsala na třetí místo v seznamu
nejnebezpečnějších Čechů.
Hlas moudrých ať je slyšet...
Je velká škoda, že v rozhlase máme jen jeden jediný záznam
Čapkova hlasu. Je to jeho poselství nejvýznačnějšímu indickému
básníku moderní doby Thákurovi, právě z osmatřicátého roku.
Čapek nechtěl mluvit před mikrofonem, byl to výraz jeho
plachosti. Opakoval, že on byl stvořen pro slovo psané, ne
mluvené. Přesto ale připravil pro rozhlasové vysílání třináct
přednášek a projevů, které četli hlasatelé. Ještě v roce 1993
se našel rukopis Čapkovy rozhlasové relace Neznám tě..., která
už ale nebyla nikdy odvysílána.
Karel Čapek přitom patřil k náruživým posluchačům rozhlasu.
Rád totiž psával při zvukové kulise. Večer lovíval na
evropských stanicích koncerty vážné hudby. Jeho zájem se
projevoval i i tím, že občas psal do Lidových novin sloupky,
které se rozhlasu týkaly. Tak svým způsobem vstoupil i do
rozhlasové historie. S láskou popisoval vrnění krystalky a
první témata jeho zamyšlení se týkala cesty rozhlasu od
atrakce ke kulturní hodnotě. A nebyl by to ani Karel Čapek se
svým seismologickým mozkem, aby se nezamýšlel nad pohledem do
daleké budoucnosti, nad možnostmi a posláním rádia. Vyslovil
mu také takovouto poklonu: „Krom jiných věcí je rozhlas to, co
v nás posiluje vědomí jednoho velikého a společného světa a
budí v nás důvěru, že jsou a mohou být svazky, jež překračují
hranice států. Umožňuje světoobčanskou výchovu, když
organizuje světový kongres lidí sedících každý u svého krbu, a
přece si podávajících ruce v bližším a bližším poznání.“
Brzy po začátku třicátých let začala Karla Čapka zvlášť
zajímat politická problematika doby, a tak navrhoval i
vysílání v němčině a varoval: „Nevím, jak dlouho se ještě
budeme tvářit, že je nám lhostejno, co poslouchají tři miliony
našich Němců. Rozhlasovým vlnám nemůžeme zavřít hranice. Mohli
by si navyknout, řekl bych, poslouchat demokratičtější
intonace, než jaká jim dnes a denně řinčí do uší. Kdybych byl
naše vláda, vypiplal bych tento německý a mezinárodní rozhlas
dokonce se zvláštní láskou a moudrostí, aby byl z toho
nejvyššího a nejušlechtilejšího, co si razí cestu evropským
prostorem, tou nejvyšší anténou evropského ducha.“ Přípravy na
takovéto vysílání skutečně začaly na novém mělnickém vysílači
a v budově Národního domu v Praze-Karlíně. Bohužel pozdě. Po
okupaci skutečně začaly vysílat německy, ale docela jinak, než
jak by si byl přál Karel Čapek.
Ze Strže až do Sappora
Sedmdesáté výročí smrti vzácného člověka dalo podnět k
významnému kulturnímu počinu. Památník Karla Čapka na Strži u
Dobříše připravil putovní výstavu vysoké úrovně, připomínající
jeho život, dílo a dobu. Dvacet tematicky členěných panelů
plných dokumentů, fotografií a citátů tvoří celek s poetickým
dokumentem o Karlu Čapkovi z dílny režiséra a scenáristy
Josefa Císařovského. Pracovnice památníku Kristina Váňová a
Zuzana Hutňanová získaly ke spolupráci nejen Středočeský kraj,
ale i ministerstvo zahraničních věcí, Památník národního
písemnictví, Národní a Náprstkovo muzeum, Muzeum bratří Čapků
v Malých Svatoňovicích i Západočeské muzeum a galerii v Plzni.
 Výstava
má několik jazykových verzí, a tak se mohla vydat i do světa.
Dostávají ji k dispozici pro svá kulturní centra všechny naše
zastupitelské úřady. Jako první byla ke zhlédnutí v Drážďanech
a naše velvyslanectví v Německu se postaralo o to, že už má
naplánovanou trasu až do roku 2010, kdy skončí v Berlíně. V
únoru 2009 – v době řízení Evropské unie Českou republikou –
bude slavnostně otevřena rovněž v Bruselu. Zvláštní zájem o
výročí úmrtí Karla Čapka projevila japonská Univerzita
Hokkaidó a jako první v Asii uvedla výstavu v Sapporu.
Japonsko, země nejdokonalejších humanoidních robotů na světě,
chová k autorovi díla R. U. R. velkou úctu. Však se také robot
Asimo při své návštěvě Prahy poklonil Čapkově památce.
Univerzita Hokkaidó nechala také jako jediná z vlastní
iniciativy vytisknout v japonštině i výpravný katalog
zachycující všechny výstavní panely i s vysvětlivkami.
Kolektiv Západočeského muzea v Plzni pod vedením Františka
Frýdy zase doplnil výstavu řadou drobných předmětů od buzoly a
starých gramofonových desek až po oblečení a tornu, ba i
kaktus, jaký měl Čapek rád. V Plzni objevili dokonce Čapkovu
korespondenci s místním divadlem týkající se uvedení jeho hry.
V Praze výstava probíhá v Památníku národního písemnictví, v
únoru bude v Národním muzeu a odtud se přesune do Písku. Celý
příští rok bude také v Brně. A v současné době ji prezentuje i
Státní vědecká knihovna v Hradci Králové.
Čapkovo poselství dnešku
Myšlenky velkého spisovatele jsou stále živé. Jako by je psal
dnes. Bohužel to ukazuje, že lidé se příliš nemění. Dovolte mi
na závěr dvě, které jsou pro současnost jako ušité.
 Ta
první: „Parlament není naší tribunou, nýbrž zbytečným a
nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým
handlem. Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří v praxi
nejsou našimi poslanci, že naším jménem jsou dělány zákony a
reformy, které nejsou dobrými zákony a reformami. Ponižuje nás
přízemnost politického jednání a samozřejmost, se kterou
političtí machři přijímají názor, že stát je odevzdán stranám
k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž
strany učinily vladaře nad věcmi národa. Jsme velmi bezmocní,
ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten
nám koaliční demokracie nevezme. Avšak i ten bezmocný hlas
znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci
zůstaly při starém, nebo aby se přese vše zkusilo změnit je.“
Ptáte možná – jak na to? A to je ta druhá myšlenka: „Buď vás
absorbuje politika vaší strany, nebo vás absorbuje ukrutná
námaha vyhnout se všemu stranictví; v obou případech ztrácíte
líbeznou a spontánní svobodu ducha. Buď sám děláte politiku, a
pak jste ztracen; nebo ji neděláte, a pak jste otráven.
Utečete-li před politikou, jste zbabělý a netečný; děláte-li
politiku reální, jste stranický; kážete-li politiku ideální,
jste směšný. Mimoto v každém z těch případů ohrožujete po
nějaké stránce republiku. Prosím, vyberte si!“ To napsal Karel
Čapek v roce 1920. Nu, a to je už přece osmaosmdesát let...
Jindra Klímová, publicistka
Snímky archiv Památníku Karla Čapka ve Strži |
