|
|
 Jaroslav
Vanča, scenárista a pedagog FAMU
Pes na kolečkách
Vinou deště působil jeho zjev snad ještě jímavěji, musel totiž
táhnout svou káru blátem, a zahřát se nějakým tím skákáním
přes oves, to už mu přece nemůže přijít na mysl. Možná jste už
sami zahlédli takového psa, polopsa bez zadních nohou,
biotechnického kentaura, napůl jdoucího a napůl vezoucího
těžiště svého zmrzačeného těla na kolečkách. Neodvážil jsem se
k němu ani přiblížit, nepatřičně jsem do zvířete promítl
bolestného sebe sama a pomyslel si, že bych na jeho místě
nestál o komunikaci, neboť by mi i každé gesto dobré vůle
příliš připomínalo to nesmrtelné ponížení. Navíc není schopen
porovnat svůj politováníhodný stav s ne-stavem těch mnoha
přejetých psů (snad i jemu se stalo něco takového), buď hned
mrtvých, anebo – co hůř – dodělávajících celé hodiny někde na
kraji vozovky. Takový je prostě náš svět, nevyzpytatelný, a
psí utrpení jistě nikoho nevykoupí, anebo snad přece?
I já žiji se psem a z našich společných výletů vím, že se
mnozí lidé jaksi nevyžádaně zajímají o jeho duševní pohodu
více, než třeba o hlad příslovečných Somálců. Čím to je, že je
takové, byť zaopatřené, zvíře dojímá hlouběji nežli tragédie a
oběti jejich lidských bližních? Otočil jsem se za ním a
pozoroval teď i jeho paničku, starší ženu, pro níž je rovněž
asi obětí svého druhu snášet a vynášet jeho bezvládné tělo
denně bůhvíodkud bůhvíkam, pomalu se s ním procházet jen na
místech, kam mohou dojet jeho kolečka. „Nedala ho pryč“ pomocí
injekce, venkoncem snad stejně milosrdné, protože jí ho bylo
líto? Tedy pro ten pocit, jímž vyjadřujeme smutek nad sebou
samými skrze cizí osudy, cizí duše, cizí těla?
Uvědomil jsem si, že smutek onoho výjevu byl zpředmětněn
fatální připoutaností psího těla k zemi, tedy opakem té
vznosnosti, již spojujeme s chvílemi štěstí. Snad proto se
naše lítost projevuje právě o vánočních svátcích
zprostředkovanou koketérií s nízkostí, s charitami,
sestupováním k břehům, z nichž vypouštíme polomrtvé kapry a
třeba i návštěvami psích útulků... Osvobozujeme se zákmitem
oné radosti, skrze kterou můžeme i zde popisovanou scénu
nazřít optimističtěji; vždyť vlastně „pes se veze“.
Pokusil jsem se ten výjev nazřít ještě jinak: jako metaforu
našich osudů, v nichž se ze svého hlediska pohybujeme
vlastními silami, zároveň ale směřujeme k cíli své cesty díky
kolečkům, jimiž nás vybavil snad kdosi soucitný, snad
zlomyslný, snad obojí vjednom. Vzápětí jsem se za takové
sebedojímavé úvahy zastyděl; vždyť přece ten pes nestojí o to,
aby vstupoval do něčí metafory, zrovna tak jako oběti tragédii
zajisté nechtějí, abychom na ně nahlíželi prostřednictvím
televizních „lovů beze zbraní“, jež i my zástupně provozujeme
ve svých domácích posedech, cítíce se přitom být nevývratně
nevinnými.
Kdysi jsem právě z dohledu mnoha takových nevinných, soucitem
zajíkavých očí odtáhl jiného, autem sraženého psa z rušné
pražské křižovatky. Uložil jsem ho ke zdi domu, hladil a
nevěděl co dál. Nějaká dobrá duše z okolí obstarala deku, jíž
jsme jej přikryli, a posléze někdo praktický a navíc
motorizovaný odvezl psa k veterináři. Neudělal jsem skoro nic
a přitom jsem se paradoxně chvíli pyšnil pocitem, že jsem
udělal, co jsem mohl. Zdali přežil, nevím. Třeba skončil aspoň
na kolečkách. Kdybych to věděl, díval bych se na toho
„současného“ psa jinak, ani nevím jak to říci, snad se
smířlivým adventním nadhledem. |
